Máme za sebou týden, v hlavním městě ozvláštněný Prague Pride, festival LGBT. Festivaly jsou fajn, v našich městech pořádáme ročně mnoho takových akcí, předtím to byla Colours od Ostrava a teď tedy Prague Pride. S gay manželstvím jsem přišel poprvé do kontaktu jako opravdu malý chlapeček. V roce 1952 natočil režisér Václav Krška film Mladá léta o mládí Aloise Jiráska podle scénáře mého táty. S rodiči jsem byl u pana režiséra na návštěvě a tam jsem bez překvapení vzal na vědomí, že v čemsi jako manželství mohou žít i dva pánové. Oba byli moc milí, častovali mě pravou domácí malinovkou.
Možná to patří k vysvětlení toho, proč nesdílím kolem Prague Pride žádné emoce, ani negativní, ani pozitivní. Že prý to rozvrací rodinu. Ono se ročně uzavře ani ne tři stovky gay nebo lesbických registrovaných partnerství. Manželství mužů a žen se u nás uzavře rok co rok padesát tisíc, pětadvacet tisíc manželství se rok co rok rozchází, to už je, panečku, nějaký pohyb! To těch dvě stě šedesát a něco registrovaných partnerství je ve srovnání s manželskou masovkou skutečný nepoměr a rozruch kolem toho mi nepřijde úměrný.
Jestli mě na věci něco škrábe, pak to není fakt sám, jako spíš trend.
Před plus mínus pětadvaceti lety jsem dělal interview s Jiřím Hromadou. Ptal jsem se ho na gaye a děti. No to vůbec nepřichází v úvahu, nějaké adopce, my chceme registrované partnerství, když jeden z nás je v nemocnici, tak aby se ten druhý mohl poptat po zdraví a nevyhazovali ho ven.
Dnes jsme tedy u manželství. Já si myslím, že manželství je cosi jako poskytovaný institucionální servis muži a ženě v očekávání, že se dotyční státu odvděčí zplozením potomka, lépe pak potomků. Od toho manželství primárně je. Ale budiž, nejde prý o servis, jde o krov poskytnutý horoucí lásce a je jedno, kdo se pod ním uchyluje. Poslanci se o manželství hádají, vodoznak adrenalinu je vysoko nastaven, jedni prosazují pokrok, jiní hájí tradici, jde o dvě stě šedesát případů ročně. Tipnul bych si, že zvítězí ten první tábor kvůli opojnému pocitu stát na pozici pokroku. Když se pak ukáže, že ten pokrok je ve skutečnosti průser, jak se už mockrát stalo, na postoje se zapomene a život půjde dál.
Ale jak jsem řekl, tohle není to, co mě škrábe. Jde o to směřování. Začalo to registrací, teď jde o manželství, co bude dál? Nejdřív to byli gayové a lesby, dnes už je to LGBT a koukám, heleme, ono je to LGBTQ. To písmeno Q znamená queer. Hmm… Co ještě? Nejvyšší soud legalizoval, že si pár (je jedno, že homosexuální) objedná oplodnění a odnošení dítěte. Copak asi bude v dalším kroku? Že se o pohlaví rozhodne, až… kdy? Tlaky jsou cítit už dnes, že pohlaví nelze určovat podle zevních pohlavních znaků.
Tohle čekám – obrazně – už zítra. Co bude pozítří, na to moje fantazie nestačí, ale zdroje jsou.
LN, 13.8.2018