Nedávno jsem se setkal s narkomanem, který k tomu ale naštěstí jenom přičichl a díky pudu sebezáchovy a vlastnímu úsilí se ubránil a nepropadl se až na dno, zůstal svobodný, nezávislý, životaschopný a rozumně mluvící – nu, klobouk dolů a držet mu palce!
Popisoval mi, jak se požitím drogy mění mozek a tím se mění celý člověk, způsob myšlení, konání, priority – cíle bez cíle – jde jen o dávku, tu chce a po ničem jiném netouží. Nepracuje, neplánuje ani není schopný vést řádný život, je schopný jen shánět dávku.
No to je pěkný konec (začátek konce) života člověka! Jenže mě napadlo: Co já? Co my ostatní? Jsme svobodní, nezávislí a životaschopní? A jakého že života?
Nu, jsme svobodní, jenže viděno z vesmíru – anebo jen okem dnes už virtuálního náčelníka indiánů – se bílý (i nebílý) civilizovaný muž (ženy nevyjímaje) chová podobně, jako by mu šlo o shánění nějaké dávky – pohybuje se nakrátko po zemi plné života, možností, zázraků, krásy a on, místo aby to vše prožíval, to nevidí, jde mu o něco jiného – obrazně: sleduje fotbal při muzikálu!
Ač si nic nepícháme, stává se nám (osobně i společnosti), že jsme jako zfetovaní, ne chemikáliemi v krvi, ale podivnostmi v hlavě (brouky podivných idejí či ideálů), které nás odtrhnou od reálného života a reálných radosti a bolesti si nevšímáme – ty pro nás už ani nejsou tak velké vzrůšo, žijeme si ve světě svých „fetů“.
Mozek nám (nenarkomanům spícím na vavřínech) mění kde co, kromě viditelného a cítitelného tabáku a alkoholu je tu hazard, ideologie, členství v sektách (stranách), přijetí všelijakých funkcí, ale jsou to i pozvolné, nenápadné každodenní situace, společenské změny, které nás přeprogramovávají na jiný režim, než bylo původně myšleno. A my se pak držíme něčeho, od čeho bychom měli upalovat pryč.
A tady se nabízí lamentace na všelijaké – nejen elektronické – novoty, dobré sluhy a zlé pány! To ale historie (popř. vypnutý proud či nedostupný signál) rozsoudí, co bylo švarem a co nešvarem a také proč chodit za kováříčkem, když je možné jít za kovářem! Horolezec M. Š. ve své knize napsal, že nejmocnější síla, kterou ve světě poznal, je diktát peněz. Asi má pravdu, třebaže nám dneska připadá že největší (a neodstranitelný) diktátor je lidská blbost! Ale to je jen zdání a není to v rozporu, protože na lidské hlouposti se dá nejvíc vydělat, a tak kvete a je podporována a hnojena v každé době.
Ovšem je-li to skutečně tak, co když je ten diktátor tak mocný proto, že peníze mají vlastnosti drogy a lidé mohou mít na ni závislost a vedou pak život narkomanů – nevidí vycházet a zapadat slunce, kvést louky, odrůstat děti! To je ten život, ke kterému je třeba obrazně: voda, země vzduch a Bůh (láska). Kde je ten okamžik, kdy se ze společenské sklenky vína stane nespolečenská a nechutná závislost na alkoholu? Kde je hranice, kdy vydělávám pro obživu a důstojný život, a kdy už jde jen o ten výdělek a úděl otroka a o životě a jeho důstojnosti se ani nepřemýšlí – není čas! Money se proměnily v narkomoney… man se změnil na narkoman.
Dealer této drogy má snadný život – reklamy na každém kroku: úvěry, hypotéky na počkání, pojištění, kreditky, půjčky, půjčky na půjčky, na aktivity dětí, na Vánoce, na dovolenou, výhry, výdělky, dotace naše, evropské, dávky, příspěvky, všelijaké fondy, slevy, společná měna (společný drogový trh)… ochutnávka zdarma, hloupý a outsider, kdo se nezapojí, nepodepíše, nepožádá, nečerpá… (Bezdomovectví vám zajistí - výhodná půjčka na bydlení!)
Drogová negramotnost, finanční negramotnost – bankrot, exekuce, kolaps, kriminál, blázinec. Konce jsou podobné! Zazvoní zvonec(k) a životu je konec (nebo zbývá živoření)!
Vydařenou paralelou jsou dávky (pravidelné, finanční) – ony blahodárné, solidární, určené na překlenutí špatného (nemocného) období v životě člověka. Jenže jsou to léky – léky na předpis – ne pro každého a ne vždy pomohou (např. cpát léky proti bolesti do někoho, kdo si hoví na mraveništi, není pravá pomoc) a také mají vedlejší účinky (klinika Svět to prokázala a není třeba stále to ověřovat novými pokusy!) a navíc se léky proti bolesti – podobně jako jiné léky – mohou stát tak návykové, že nemocný se ani nechce uzdravit, chce ty utišující a příjemné dávky brát stále. A zdravému zase mohou uškodit.
Nabízí se tu obraz zástupů hrnoucích se do zemí, kde jsou dávky nad jejich (i nad naše) chápání… všelék, štěstí, blahobyt… nejde tu o obyčejný život – pitnou vodu, mír – ten by se dal najít ledaskde jinde, jde o život s dávkami – lákavá jistota, vidina dávek nekonečných, nekončících! Pro kolik lidí se ale stanou návykem nebo nezbytností a oni pak nebudou schopni běžného života, pouze živoření – splňování kritérií pro pobírání dávek. Potřebným pomáhej – na dávky nelákej!
Co přemohlo indiány více – boje s bělochy, nebo zajištěný život na dávkách a vysedávání u videa s Vinnetouem, se sklenkou ohnivé vody?
Jenže není to vše i obraz nás samotných? Nejsme už desítky let také uprchlíky – od starých kořenů, zvyků a morálky – mířícími k větším dávkám, dotacím a čemukoli zadarmo nebo aspoň zalevno či pohodlno – hledající pak v nových, divných a nepohodlných pořádcích nějakého Petra nebo Pavla, za kterým bychom šli? I u nás – v historii i dneska – fungují agentury typu „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ aneb „Plavba za všechny prachy na bárce chatrné!“.
Chudoba (ani bohatost) cti netratí! Neměl-li někdo čest před zchudnutím (zbohatnutím) – samotná chudoba (bohatost) mu ji nedodá, ani nesebere.
Jenže dneska v době závislosti na podpůrných dávkách v případě „nuznosti“ (jejich cíleného získávání) a na dotacích v případě „rozežranosti“ (cíleného lhaní pro jejich získání) tedy platí: Závislost cti tratí!
Proč o tom všem píšu? Stále teď slyšíme a čteme, proč je dneska u nás (a nejen dneska a nejen u nás) všechno špatně! Voliči nic moc, špatní lidé v politice i na vedoucích místech. Někdo to svádí na hloupost a strach, který voličům svazuje ruce a oni vybírají lístky nevalných kandidátů, ale já si myslím, že to může být tím, že jsme dneska (v globálu) penězoví narkomani a že nám i vládnou takovíto narkomani nebo dealeři (Co bylo dříve – narkoman, nebo dealer?) a světlé výjimky mezi nimi se brzy předělají, protože takové narkomanství se obecně jeví jako správné.
Politik je před volbami jako zlatá ryba na suchu, škemrá: „Vhoď mi hlas a já ti splním jakékoli přání!“ A narkoman asi nebude chtít pot, svobodu, odpovědnost, moudrost, nadhled a zbavení se té své závislosti – s tou on žádný problém nemá! Má jen něco rád, a tak to chce! A tak volí – ne menší zlo, ale větší (narkomanské) dobro – zvolí si dealera onoho dobra.
Časy se mění, děti zlaté!
Lidé (moc) bohatí! Je to asi nejen můj pocit, ale připadá mi, jako by dnešní doba plodila sice dost peněz i dost bohatých lidí, ale ti jako by byli závislí (divně se chovají, mluví, vykrucují se, jako by maskovali svoji závislost). A tak mnozí dnešní bohatí a vlivní nejen v politice připomínají někdy více postavy z filmů o podsvětí než postavy továrníků a politiků z filmů pro pamětníky (z 1. poloviny minulého století) či mecenáše mnoha dober z minulých století (bohaté, pro které bylo bohatství vedlejším efektem jejich cesty životem – jejich pracovitosti a schopností). Pro dnešní bohaté obrazně platí heslo: „Cesta je ničím, dávka je vším!“ … Ať si ta cesta vede přes spolek s čertem, křivou přísahu, přes záhony květinek ctnosti, přes Ctrl+C a Ctrl+V nejen na displeji – co na tom všem záleží, když ta dávka (cifra) je tak příjemná a dobou hodnocená.
A tak jsou bohatí jen tou cifrou! Nevzniká dílo přetrvávající generace, úctyhodný život, příklad hodný obdivu a následování.
Co když dneska do politiky, do vlády a do vedoucích míst míří lidé právě s touto závislostí – obyčejné money jsou pro ně narkomoney, kozel je tu pak zahradníkem a v onom kozlovi je asi ten zakopaný pes.
A tak nebuďme „narkomany“ – buďme „gentlemany“. To nechť je naše svobodná, pozdní, ale nezbytná volba. A potom bude líp!