Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 475

Ve vedru se přes den nevzdaluji ze svého brlohu. Krom snídaně na zahradě, když je ještě chládek, jsem zalezlý jak macarát jeskynní. Tak se stalo, že jsem dostavěl model Titaniku (nemyslím mapu naší republiky, ale tu loď). Když barvičky schnou, pouštím si televizi. Na všech programech, krom TV Noe, jsou detektivní seriály. Tam si vystřelují mozky, lámou ruce a tím zachraňují zemi.

Když jsem ještě chodil do práce, tak tam stále běžela televize. V deset večer jsem odcházel na letadlo a na obrazovce skákal a kopal do soupeřů jakýsi člověk se zarputilým výrazem v obličeji. Byl oděn v dlouhý černý kožený kabát a při záchraně Ameriky neváhal zabít jakékoliv množství padouchů. Jmenoval se Steven Seagal. Za hodinu jsem se vrátil a ten samý člověk člověk pokračoval ve své bohulibé činnosti. „To ještě všechny neumlátil?“ „Ne, to je jiná stanice a jiný film!“ Mně připadal jako tentýž. Možná, že Araby nahradili Rusáci. Provoz na letišti pokračoval a já se vrátil nad ránem a pan Seagal stále skákal, byl naštvaný a své okolí mydlil hlava nehlava. „Kluci, neříkejte, že to je tak dlouhé!“ „Ne, ty vole, to je přímý přenos!“

Mám rád New York a ještě než jsem odešel do důchodu, rád jsem tam létal. Proto se koukám na Castla na zabití. Tedy, abych byl upřímný, dívám se na to také proto, že jeho partnerku tam hraje Stana Katic, nádherná ženská. A také se tam neperou. Televize Prima natočila poněkud slaboduchou kopii VIP vraždy. Kde naopak policajti jsou oškliví chlapáci a krásná spisovatelka je prudí. Nevydržel jsem ani jedno celé pokračování. Nehoruji zrovna pro Policii ČR, ale z takových seriálů musí mít ohromnou srandu.

Ve čtvrtek, znaven vedrem, jsem měl televizní večer. A tak jsem na sebe pustil cosi, co se jmenuje Atentát. No, tady se policajti už vůbec musí držet za břicha. Přepadová jednotka přijde na jakousi ubytovnu, ukážou vrátné fotky padouchů, ta jim řekne, že je v životě neviděla, a velitel zavelí: „Jdeme!“ Jak přišli na to, že zrovna v této ubytovně ti padouši jsou, to scénář neřeší. Ani to, jak moudrý velitel zásahu přesně ví, na kterém z mnoha pokojů jsou. Ovšem pozor: je tam spousta policajtů po zuby ozbrojených, ale žádný nehlídá venku! Zato mají beranidlo, protože dveře se otevírají ven a nikoliv dovnitř.

Řvou: „Policie, otevřete dveře!“ To opakují několikrát, aby padouši mohli vylézt oknem a slézt po hromosvodu a pohodlně odejít, protože venku není živé duše! Doběhnou jedoucí vlak City Elephant a zadýchaní nastoupí do zavřených dveří…

Většina detektivních seriálů musí lechtat bránici policajtů. Stejné to je s Modrým kódem. Ten vždycky s námi v Jeep baru rozebírá Terezka, která je chirurg, dobrý chirurg. Smůla je, že se toto vyprávění vždy prodraží, protože ty hovadiny musíme splachovat.

Já jsem se účastnil tvorby seriálu Letiště, kam jsem napsal několik epizod. Vymínil jsem si, že v titulcích nebude mé jméno. Mladinká scénáristka také zpovídala Zuzanu, co a jak dělají letušky na palubě. Po dvou hodinách její návštěvy, kdy se jí podařilo vypít všechno bílé víno, to vypadalo, že ona vysvětluje, jak to na palubě letadel chodí, protože Zuzana o tom nic neví. V té době Zuzana létala asi dvacet pět let… Zeptal jsem se jí z legrace, jak to, že toho tolik ví, a ona mi vysvětlila s vehemencí sobě vlastní, že jednou letěla do Hurgády. Na seriálu byla nejkrásnější dotočná, to musím pochválit. Tu jsem si užil.

Připomíná mi to americké seriály, kdy už scénárista nevěděl jak dál, tak čirou náhodou agent potká na Grand Central v New Yorku padoucha a zatkne ho! To jsem viděl v několika seriálech, jedno jestli to bylo na Páté, nebo v Central parku. Ve městě, které má patnáct miliónů obyvatel, je to fakt klika!

Myslel jsem si, že na TV Noe mne víra v Boha osvěží, ale tam ucourané inťošky vzdychaly a vzdychaly. A když ony nevzdychaly, tak jiní tam bičovali Ježíše Krista. Už ani tam není mír v duši!