Udělala jsem si anketu a vyšlo mi, že 65 procent z dotázaných chce, aby registrovaní partneři měli stejná práva jako manželé. Přes 90 procent z nich však odmítá, aby se jejich svazek jmenoval manželství. A na tom nic nezmění ani aktivisté.
Vláda v nedávné době podpořila návrh, aby stejnopohlavní páry namísto registrovaného partnerství uzavíraly manželství. Aktivisté jásají a předhánějí se v prohlášeních, že tento nápad podporuje i většina spoluobčanů. Ač zastáncům stejných práv nelze upřít mediální zručnost, ve svém přesvědčení se v lepším případě tragicky mýlí, v horším přímo veřejnost balamutí. Rozšířit manželství pro homosexuály si totiž kromě nich nepřeje skoro nikdo.
Z médií jsem se dověděla, že manželství pro homosexuály schvaluje většina českého obyvatelstva, ale reakce mého okolí byly povětšinou negativní. A protože věřím jen vlastním statistikám, rozhodla jsem se pro terénní výzkum. Vždy totiž velmi záleží na tom, jak formulujete otázku, na co kladete důraz a jak odpovědi vyhodnocujete. Navíc formulace „většina národa podporuje“ ve mně evokuje většinu naprosto jednoznačnou, tedy minimálně dvoutřetinovou, zatímco matematicky pro takové tvrzení stačí lehce překročit padesát procent.
Mám na Facebooku více než 1 500 přátel a v mobilním telefonu dvě tisícovky kontaktů, a tak jsem zveřejnila dvě anketní otázky a požádala známé o stručné odpovědi.
Otázky jsem dále namátkově rozeslala kamarádům, známým, příbuzným a kolegům po celé republice (zejména těm, kteří nefungují na sociálních sítích) a mé dvacetileté děti je rozšířily mezi své vrstevníky.
Můj profil na Facebooku je veřejný a v „přátelích“ mám všechny věkové skupiny, zaměstnání, regiony i politické směry, dokonce i řadu lidí, kteří mě alespoň podle komentářů nenávidí. A tak jsem usoudila, že vzorek respondentů bude dost široký a různorodý. První otázka zněla: Chcete, aby registrovaní partneři měli stejná práva, povinnosti, postavení či nároky jako manželé? Na ni jsem očekávala většinový souhlas. Druhou otázku jsem položila takto: Chcete, aby se registrované partnerství přejmenovalo na manželství? Očekávala jsem dvě přibližně stejné skupiny oponentů. Takřka okamžitě začaly přicházet první odpovědi.
Během dvou dnů jsem získala pět set odpovědí, přičemž na první otázku odpovědělo 65 procent respondentů kladně. Srovnání práv a postavení dvojic manželských a registrovaných tedy nic nebrání a aktivisté skutečně mohou jásat nad tím, že většina národa zrovnoprávnění podporuje.
Jako právníkovi se mi dokonce zdá, že tato legislativní změna je relativně jednoduchá, protože stačí zrušit polovinu zákona o registrovaném partnerství a ve zbytku odkázat na občanský zákoník stejným způsobem, jakým to s výjimkou rodinného práva činí § 3020. Upřímně – stejné postavení mají stejnopohlavní a manželské páry už dnes (včetně svatebních obřadů, dědění, adopce dětí či vzájemného zastupování); jediným zásadním rozdílem je neexistence společného jmění manželů. Ale dobrá, kdo vyžaduje všechno stejné, může se v tomto bodě skutečně opřít o oporu většiny české společnosti.
Docela jinak je to s odpovědí na druhou otázku. Jeden z respondentů připojil ke svému ANO následující poetické odůvodnění: „Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně.“ Shakespearův citát však je pro tento případ nepoužitelný, protože stejnost zákonem nevykouzlíte. Přirozeně lze nařídit, aby se pojmem „růže“ označoval i bodlák. Navzdory příkazu zákonodárce to však i po podpisu prezidenta bude docela jiná kytka.
Výsledky odpovědí na druhou otázku byly pro mě samotnou velkým překvapením. Už první reakce naznačovaly dvoutřetinové negativní zastoupení, a jak čas běžel, odmítavých odpovědí přibývalo, až jejich podíl překonal 90 procent. Řada lidí (možná z obavy před veřejnou prezentací názoru politicky nekorektního) mi své odpovědi poslala přes Messengera nebo WhatsApp, nesouhlas však byl absolutně převažující.
Čtenář, který by pro změnu rád zvedl ruku a po přečtení výše uvedených vět se chystá spílat mně nebo svým nechápavým spoluobčanům, musí pochopit, že zůstává se svým přáním poněkud osamocen. Aktivisté se mohou rozčilovat, mohou argumentovat zahraniční zkušeností, ale v tomto případě ničeho nepořídí. Zjevně lid český moudře soudí, že netřeba mlčky přejímat všechny zkušenosti, které naši sousedé z různých důvodů zavedli do své legislativy.
Tváří v tvář různým statistikám si také lze klást otázku, nakolik se změnila situace od dob před rokem 1989, kdy bylo třeba na veřejnosti zastávat jednu oficiální teorii, s níž se ztotožňovala jen mizivá skupina spoluobčanů. Zdá se mi, že se do těch časů opět navracíme. Je třeba se tvářit multikulturně, genderově korektně, aktivisticky a prohomopárově. Třicet let po sametové revoluci je opět třeba neříkat nahlas, co si člověk myslí, a na veřejnosti prohlašovat, co se zrovna nosí. Prim hrají různé demagogie, manipulace, zastrašování a výhrůžky.
Milí poslanci, vážení senátoři, možná vás kolegové ze zahraničí, aktivisté a cizí ambasády manipulativně přesvědčují, že musíte manželství otevřít i pro lesbičky a gaye.
Můžete se řídit vlastním rozumem nebo se zaštítit vox populi. Pokud poslechnete našeptávače, vězte, že půjde o vaše ryze politické rozhodnutí. Občané České republiky, voliči a lidé, které zastupujete, manželství pro homosexuály totiž odmítají naprosto jednoznačně.
Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti
MfD, 23.7.2018