Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Ženy tvrdnou a muži měknou

3.7.2018

aneb Soumrak otců a moderní otcovství

Kdysi bylo každému jasné, že ženy rodí děti a pečují o ně, dokud jsou malé, zatímco muži loví divokou zvěř a brání ženu, děti, starce, domovy a statky před nájezdníky. Doba se změnila a s ní nejen mravy, ale i chápání ženských a mužských rolí. Ženy dnes běžně velí armádám, věznicím, firmám a státům, zatímco muži asistují u porodu, čerpají rodičovskou dovolenou, hrají si s dětmi na pískovištích, učí se mluvit o citech a plakat na veřejnosti. Stručně řečeno: ženy tvrdnou a muži měknou.

Tento trend se nám může či nemusí líbit a smíme či nemusíme jej akceptovat, přebírat, podporovat či schvalovat. Nelze ho však nevidět, nezkoumat, nepopisovat a neanalyzovat. Pro dnešní zamyšlení jsem si vybrala soumrak otcovské role a jeho dopady, které jsou tím zřetelnější, čím více se otcovství dnešních mladých mužů proměňuje.

Otcovské vzory

Evoluční role matek je mateřská a pečovatelská. Dnes však ji od žen postupně přebírá novodobý změklý a něžný muž, plný emocí, laktačních psychóz a citů. Muž, který dobrovolně svou otcovskou roli přenechá ženě a sám si navleče měkkou náruč rodiče - pečovatele, je podoben muži, který rodinu opustí nebo její instituci prostě ignoruje. V obou případech dítě trpí, neboť mu chybí otcovský vzor. Naivkové možná namítnou, že otcovskou roli dnes přebírá moderní tvrdá výkonná feministická žena, jako kdyby bylo pohlaví nositele rodičovských rolí lhostejné a zaměnitelné (tato debata nabývá na významu spolu se snahami rozšířit instituci manželskou i pro registrované partnery, tedy páry z principu neplodné). Prostým pohledem kolem sebe však rychle zjistíme, že tomu tak není. Otcovská a mateřská role nejsou rolemi divadelními, v nichž lze narychlo zaskočit, aniž by povrchní divák v hledišti záměnu poznal. Zaměnit otce s matkou není totéž jako střídat levou za pravou nohu, a ani nařídit takovou změnu zákonem k ničemu dobrému nepovede. Otcovské role, úkoly, naplnění a povinnosti, které dříve svědčily a náležely správným otcům, dnes nemá kdo převzít, a upřímně to ani není možné. Mateřskou roli ženám poskytuje sama příroda v genech, otcovské roli se muži musí učit.

Otcové, kteří se vracejí domů (z výpravy, z lovu, z práce nebo ze záletů) nemusejí sice být otci dokonalými, přesto však pomáhají rodinu zajišťovat, protože domů přinášejí maso, ochranu, peníze anebo alespoň přítomnost a pomocnou ruku. Navíc nesou vědomí jistoty a punc bezpečnosti. Někteří muži se však domů nevracejí: ženu a dítě zcela opustili a přesunuli se k rodině nové, jiní cestují za dobrodružstvím. Totožný efekt způsobuje i smrt, vazba či vězení. Muž, který se nevrací domů, rodině v minulosti i dnes citelně chybí. Ironií osudu se v médiích nejvíce píše o muži, který chybí doma samoživitelkám. Doba soustředěná na materiální stránku ponejvíce akcentuje nedostatek peněz, proto se jako bumerang stále znovu vrací státem zálohované výživné a všemožná finanční pomoc státu. Naprosto se opomíjí nemateriální dopad otcovství - totiž výchovný vliv a vzor, který však naši civilizaci pomalu opouští už od poloviny 18. století, od průmyslové revoluce, do dob otců ráno odcházejících do továren a po návratu k dětem neschopných popsat, co za práci celý den vykonávají. Dnes je následují technici, informatici, manažeři a tisíce dalších profesí, v nichž muži dřívější hrdost na vykonanou práci na poli, statku, domě či v řemesle vyměnili za slušnou mzdu a dobré sociální zabezpečení.

Pečující matka je ovšem dítěti stále madonou, zatímco otec na rodičovské se synovi žádným vzorem nikdy nestane. Všichni si lžeme do kapsy, protože nikdo z mužů připoutaných k batoleti nahlas nepřizná, že je to pro něho mnohem lehčí role než být mužem odpovědným a tradičním otcem. Moderní otcovství, jakkoliv vyzdvihované, je rolí muže s nulovou odpovědností. Je to jenom chlapecká hra. Otcovství totiž neznamená nakrmit nebo přebalit a už vůbec ne si s dítětem hrát; otcovství zahrnuje celý komplex vztahů, inspirací a vlivů, jež otcové fyzicky i mentálně přítomni v rodinách předávají svým dětem. Archetypální význam rolí však není bezpohlavní, protože chybějící otec méně chybí dcerám. Ženská role se totiž učí od matek, jež v rodinách po staletí, ale i dnes zůstávají. Komu však role otce chybí, jsou synové. Přínos otců pro syny nespočívá v materiální péči, ani ve vaření, pečení, praní špinavého prádla, dokonce ani v konkrétních slovech, jež otcové vypouštějí z úst, ale v pozitivních otcovských vzorech, podvědomých a odvěkých, ale o to účinnějších. Dcery mateřskou roli od matek učit netřeba, protože je jim evolucí vlastní. Otcovská role je naopak otázkou civilizační, proto se jí otcové musejí učit od svých otců, biologických nebo sociálních.

Omyly v chápání otcovských rolí

V pochopení otcovské role tkví jedno velké nedorozumění. Dnešní generace mladých otců podporována zástupy moderně naladěných žen mylně soudí, že pravá otcovská role je rolí pečovatelskou. Proto nutíme otce, aby byli s dětmi doma, aby o ně pečovali, aby je přebalovali, utírali jim nosy a učili je strefit se lžičkou do vlastních úst. Tvrdíme otcům, že teprve pak si budou se syny více rozumět. Kamarádství mezi otcem a synem však pro syny není podstatné. Synové si sami vybudují kamarádské vztahy se svými stejně starými druhy. Rolí otců je naučit syny odvaze, statečnosti, mužnosti, nadhledu a pohledu vpřed přes každodenní sváry, drobnosti, maličkosti a zbytečnosti. Pravý otec učí svého syna, že přijatý závazek se musí splnit, dané slovo že platí, že na urážku je třeba odpovídajícím způsobem reagovat a některé křivdy že nelze nikdy zapomenout. Matka nosí své dítě na prsou obličejem k sobě, čímž jej pažemi (anebo šátkem) chrání, aby se mu nic zlého nestalo. Otec zvedne svého syna na ramena, čímž ho sice učiní zranitelným, ale také odvážnějším, a tím mu ukáže cíl cesty, boje či života, který není ze země viditelný. Otec syna vyvede z ženské domácnosti mezi muže a otevře mu tím dveře dospělosti. Synové s matkami nebojují, matky své syny až do smrti opečovávají. Proto synové své matky milují, ale otcům se synové chtějí podobat, a když dospějí, pokusí se jim vyrovnat, a ještě lépe je překonat. Tak vypadá skutečná otcovská role a její zúžení na vyživovací povinnost či na přebalování je hrubým nepochopením a zjednodušením.

Otcové, kteří se nevracejí

Otec ve výkonu trestu se rozhodl syna opustit podobně jako otec, který rodinu odmítá, odešel za jinou ženou či jen po matkách trousí své semeno a opíjí se vlastní svobodou a sobeckostí. Takový otec rezignoval na prastarou otcovskou roli, takového nemá kdo následovat. Bohužel v dnešní době krize otcovství otcové své syny hromadně opouštějí. Hrají si s nimi na pískovišti a bojují o jejich přátelství. Proto tolik synů pak hledá vzory v partách, v počítačových hrách či u bloggerů. Dnešní chlapci tak mají dvě matky a žádného otce, spoustu péče a žádné vzory, žádné autority. Proto jsou návraty tolik důležité, a proto matky nečiní správně, když své muže od sebe odhánějí. Dcerám takové jednání příliš neubližuje; pro syny jde o kroky zásadní a zničující.

Moudrá společnost by měla otce vyzvat k návratu domů - z vyhnanství, z bojů, ze služebních či z výkonu nepodmíněného trestu. Aby se k synovi vrátil otcovský vzor, na kterého každý syn v hloubi své duše celý život čeká. Otcovská role je otiskem v duši, a tak není třeba, aby šlo o otisk stálý, nepřerušený a po celé dětství a dospívání trvalý. Důležitější je, aby vzor otce existoval a abychom ho v naší civilizaci udrželi. Jako chráněný gen, jako zvíře, jemuž akutně hrozí vyhynutí. Proto podporujte návraty otců domů. Ať už se vracejí odkudkoliv.

Za inspiraci k tomuto zamyšlení děkuji knize Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství. Napsal Luigi Zoja, přeložil Petr Patočka a Olga Čaplyginová. Vydalo nakladatelství Prostor Praha v roce 2017, 344 stran, cena 347 Kč.
Psáno pro info.cz



zpět na článek