SPOLEČNOST: Válčí ještě trampové s paďoury?

Osada Ztracená naděje a s ní celý český tramping slaví 100 let. Ohlédneme-li se za tou dobou, můžeme říci i následující: jestli si v této zemi někdo skutečně zaslouží označení levicový liberál, jsou to trampové.

Kdo chce být u toho, vyrazí dnes * na Velkou řeku. Do míst, kde byly Svatojánské proudy, než je zaplavila voda Štěchovické přehrady. Tam, kde roku 1918 vznikla vůbec první trampská osada, později nazvaná Ztracená naděje, hovorově Ztracenka. Dnes pořádá velký výroční Potlach.

Slovo potlach je široce známo nejen mezi trampy. I to, že Velká řeka znamená Vltavu, Stará řeka Berounku, Zlatá řeka Sázavu či Hadí řeka Kocábu. Aspoň hrubá znalost trampingu, jeho historie, terminologie, zvyků, zásad či idejí (ale pozor, ne ideologií – jim se trampové vždy vzpouzeli) patří ke vzdělání. Dokládá to, jak tramping ovlivnil českou společnost za sto let své existence.

Dokládá to i existence stovek trampských osad. Některé za století změnily svůj ráz spíše na chatové kolonie. Ale jiné – jako Ztracenka a hlavně Údolí děsu u Berounky – si svůj charakter uchovaly. Nejenže odrážejí spontaneitu zlaté éry trampingu, ale tvoří i krajinotvorný prvek v dříve neosídlených údolích. Nicméně samotný tramping procházel vývojem.

Zpráva o výročním Potlachu se nešířila kouřovými signály ani ji nerozváželi kovbojové. Zveřejnil ji web www.osadaztracenka.cz. Pokrok nezastavíš. Bylo by ostatně zajímavé vědět, kolik z účastníků dnešního Potlachu dorazí lodí (přes Štěchovice) či vlakem (přes Davli), jak činili otcové zakladatelé osady, a kolik jich přijede auty, jak se čím dál více činí dnes.

Právě auta byla odznakem největších paďourů, vůči nimž se trampové vymezovali. Anebo paďouři vůči nim. To je věc názoru, který přežívá dodnes. Ani ne u samotných trampů. Ti přejali leccos z paďourských zvyklostí i jejich loajality ke státu. Ale vždy se vyskytne nějaké společenství, které se vůči establishmentu vymezuje, respektive má pocit, že establishment se spikl proti němu.

Když Arizona, tak na Sázavě

Počátky trampingu se pojí se stejným kouzlem a romantikou jako počátky všeho, co se klubalo před sto lety: filmu, sportu, automobilismu i masové zábavy. Ve všech těch oborech se hýčkají dobové záznamy, fotografie či memoáry a s nostalgií se připomínají.

V případě trampingu to ale nejsou přímé záznamy opravdových otců zakladatelů. Jde spíše o vzpomínky či interpretace pamětníků. Trampský fenomén neprošel odborným – sociologickým či historickým – výzkumem, který by ho analyticky, fundovaně a kriticky shrnul.

Zůstává tak škála různých zdrojů. Od seriózních zápisů a snímků až po nadsázky typu, že tramping je verzí českého kutilství: lidé, kteří toužili po romantice divočiny, Divokého západu a šerifů, si romantiku sami vybudovali v tehdy opuštěných údolích řek kousek za Prahou. Jinými slovy: zatímco třeba Polák toužící po Arizoně by tam nejspíše odjel, jeho český protějšek si Arizonu postavil v podobě srubové osady na Sázavě a kultivoval ji tak důkladně, až se ta zdejší Arizona po letech dostala i do úředních map.

Romantika i nostalgie čiší již z Boba Hurikána (1907–1965) a jeho Dějin trampingu. Není náhoda, že obálku k té knize kreslil Zdeněk Burian, vášnivý tramp ze zakladatelské generace.

„Nikde na světě nebylo tolik šerifů jako v letech 1919–20 v Čechách,“ píše Bob Hurikán. „Nebylo party bez šerifa, ba ani dvojice bez šerifa. Titul vybojovaný právem silnějšího anebo společným hlasováním. Tenkrát se jistě v dílničkách, dílnách i továrnách ztrácelo největší množství mosazného plechu. Někde se totiž stal šerifem ten, kdo si přinesl hvězdu.“

Ve větách tohoto typu zaznívá romantika, nostalgie, ale i sebeironie. Prostě to, co trampy odlišovalo od tehdy již zavedených skautů. Přitom řada trampů přímo ze skautských oddílů pocházela – odešli z nich v jistém věku, když jim přestala vyhovovat skautská disciplína britského typu. Disciplína zdůrazňující loajalitu ke státu a jeho obraně, odvozená z étosu imperiální armády, vojenského drilu či Rudyarda Kiplinga („břemeno bílého muže“).

Zákony, které se dodržují

Trampům, jimž se zprvu říkalo „divocí skauti“, byl bližší étos americké svobody, divočiny a života v ní, étos Jacka Londona či Breta Harta. Důležitější než loajalita ke státu a jeho institucím byla pro trampy volnost a spontaneita. A nebrali se až tak smrtelně vážně a pateticky. V tom se rozcházeli se skauty a pak i s paďoury (s establishmentem, jak před půlstoletím začal říkat Ivan Jirous).

Už jsme zmínili, že trampům byly cizí ideologie, ale nikoliv jisté ideje. Být trampem znamenalo stát většinou na straně levice. Na straně kulturní fronty za první republiky (dokládají to fotky Jaroslava Ježka či Jindřicha Plachty na Ztracence). Na straně republikánského Španělska proti Frankovi. Na straně odboje proti fašismu i nacismu (dokládají to pomníčky a jména padlých trampů). Čímž není řečeno, že tramping lákal jen vyhraněné levičáky. Členem osady Ztracenka byl i fotbalový idol Ladislav Ženíšek (opora pražské Slavie a nejlepší záložník mistrovství světa v roce 1934).

Kdežto paďoury tvořili spíše lidé pravicoví a konzervativní. Ilustrací sporu byl „Kubátův zákon“ z dubna 1931, ve skutečnosti vyhláška zemského prezidenta (asi dnešního hejtmana) Huga Kubáta. Mimo jiné zakázala „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech“, čímž umožnila četníkům svévolné kontroly, buzerace a narušování soukromí. Vyhlášku zrušil až v roce 1935 Nejvyšší správní soud, což bylo velké vítězství trampů nad paďoury.

Na základě jejich příklonu k levici i svobodě bez přívlastků můžeme trampy označit za skutečné levicové liberály. A věta z hesla na Wikipedii poslouží jako definice praktického liberalismu: „Žádné zákony ani pravidla nebyly nikdy sepsány ani dohodnuty, přesto jsou uznávány a dodržovány naprostou většinou lidí, kteří se k trampingu hlásí.“

Hlásí se k trampům i ti, kdo se v dnešní době za levicové liberály sami označují? Těžko. Trampy totiž zajímá svoboda, nikoliv přepjatá politická korektnost a zápas za uznání 38 různých pohlaví.

* 23.6.2018, LN

Foto: Jiří Wagner. Snímky z výstavy v Národopisném muzeu Národního muzea s názvem Století trampingu.