Některé parlamentní debaty jsou věru úsměvné. Jako třeba ta o alkoholu na vodě. Zákonodárci se přou o to, zdali ano anebo ne alkohol na kajaku nebo na raftu a pokud ano, tak kolik, a když ne, tak proč ne a kdo a jak bude respektovat zákon anebo se na něj vykašle. Má obrazotvornost pracuje. Sjíždím se svou ženou Ljubou a vnučkou Dominikou na raftu Sázavu. Vody málo, balvanů hodně, názor na to kudy plout je dvojí s poradním hlasem třetím. Do vody vstupuje muž v policejním úboru, přes něj natažené rybářské kahoty prsačky. V jedné ruce plácačku, v druhé mává testrem.
„Stát! Alkoholová kontrola!“ volá ten dobrý muž. Proud námi lomcuje, narážíme na balvan. Bojujeme možná ne o život, o rovnováhu určitě. Bum, a muž zákona sražen do vody. Lovíme plácačku, chytáme tester, pomáháme muži zákona. Je to pomoc v nouzi, nebo maření úředního výkonu?
Obrátím list. Parlament se zabývá otázkou, v kolika letech mohou děti používat Facebook. V patnácti? To býval limit pro nepřístupné filmy. Ve třinácti? To prý býval v židovských rodinách limit dospělosti a vyprávěl mi pamětník klasických dob, jak mu tatínek při narozeninové oslavě nabídl doutník a on že nechtěl, ale tenkrát se tatínkové poslouchali a on si musel zapálit a do dospělosti se tudíž vblil. Patnáct nebo třináct, to je otázka lomcující sněmovnou.
A děti zatím chatují na mobilu anebo na tabletu nebo na počítači.
Občas padne otázka, jak se bude věk kontrolovat. Na internetu už byly takové pokusy o věkovou filtraci. Pokládali vám otázky typu kdo je Rogers Clemens a našinec byl nemydlený, protože o baseballových hvězdách neměl páru. U nás by to bylo: víš, kdo je Dominik Hašek? Nevíš? Tak si běž koupit lízátko.
Nicméně i potom, kdy se takový filtrační seznam sestaví, budou děti ťukat své zprávy do displejů. Jdou mi tím na nervy. Nenávidím to. Líbí se mi slogan „Chcete mít blbé dítě? Kupte mu chytrý telefon“. Nejraději bych jim ty jejich mobily zabavil a nechal je rozjezdit parním válcem (už dávno nejsou na páru). Mám pouze jedinou oporu, abych se nepřeskočil vzteky:
Catherine L. Moore a Henry Kuttner vydali v roce 1943 pod pseudonymem Lewis Padgett povídku, kterou pak Adolf Hoffmeister vydal roku 1962 ve sborníku Labyrint pod názvem Chrudošiví jsou borolové. Jde v ní o to, že se dětské hračky z daleké budoucnosti propadnou do šedesátých let devatenáctého století, tedy do doby, kdy Charles Dogson neboli Lewis Carolll psal Alenku v říši divů. Ty děti si s hračkami hrají – a čím jsou mladší, tím je větší jejich dovednost. Od určitého věku nechápou logiku – už jsou příliš zaběhané do paradigmatu své doby. Malé děti hračky zvládají až moc dobře – zmizí v budoucnosti a zbude po nich jen inspirace k sepsání Alenky.
Jsou ty mobily taky takto inspirativní? To uvidíme kolem roku 2118.
LN, 18.6.2018