Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Josef Toufar nebyl zabit, ale zemřel ve vězení

12.6.2018

Aspoň takto to hodnotí přední komunistický ideolog současnosti Josef Skála v rozhovoru s Janem Farským z hnutí STAN

Celý rozhovor je možné zhlédnout zde. Je to dvacet minut jen pro člověka majícího silné nervy spojené s dobrým žaludkem. Vedle zvyklých floskulí o katastrofálním stavu současné společnosti přidává soudruh další trumfová esa o tom, že jsme nyní kolonií a montovnou. Logicky velebí minulý režim, který byl dle bolševiků daleko lepší, než je ten dnešní.

Opakuje několikrát informaci o tom, že polistopadové hospodářství dosáhlo růstu HDP úrovně roku 1989 (tedy zatím posledního roku, kdy u nás vládli komunisté) až v roce 2003. Soudruh Skála je sice ideologem, avšak někdo ze soudruhů se základním ekonomickým vzděláním (pakliže vůbec někdo takový existuje) by mu měl vysvětlit, že sice lze operovat s hrubým domácím produktem, avšak pokud je založen na exploataci uhlí, dalších surovin a třeba vývozu dřevní hmoty, pak je toto číslo vypovídající jen okrajově o úrovni života obyvatel. Byla -li průměrná délka života kratší zhruba o 7 let než v současnosti (což je z hlediska statistiky příšerné číslo), něco asi nebylo v pořádku. Podobných perel je v rozhovoru povícero.

Na závěr však připravil historickou novinku. Farář Josef Toufar, jehož tragický osud je naštěstí dobře znám i díky knize Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“, dle soudruha „zemřel ve vězení“. Tedy nikoli vražda umlácením sadistou Ladislavem Máchou (stále naživu, nejspíše v dobré lékařské péči), ale prosté úmrtí ve vězení.

Je silně pravděpodobné, že soudruh Skála uvažuje v podobných intencích o všech těch, kteří byli v období let 1948 až 1989 zavražděni pro své přesvědčení, a to buď oběšením ve věznici, nebo zastřelením při pokusu o odchod z pozemského ráje do hrůzného pekla za Šumavou. Na logickou argumentaci pana Farského o těchto faktech, jakož i o desítkách tisíc exulantů z naší země a zničených selských gruntech a jejich přeměně v nevýkonná družstva se jen usmívá, případně se řehtá, i když by soudný člověk předpokládal zcela jiné emoce.

Přední český teolog 20. století Josef Zvěřina, který byl (pro informaci soudruhu Skálovi) vězněn nikoli za zločiny proti státu, ale jen a jen pro své přesvědčení, jednou prohlásil: „ Nikdy mne ve vězení nesmí donutit k tomu, abych je (komunisty) začal nenávidět.“

Josef Zvěřina má pravdu. Je to však úkol vpravdě nadlidský až nemožný, uskutečnitelný jen několika málo jedinci vysokých morálních kvalit a charakteru. Při poslechu soudruha Skály se nelze ubránit spíše temným proudům lidské duše, které by si uměly představit soudruha Skálu a jeho soukmenovce ve zcela jiné pozici, než ve studiu s povýšeným úsměvem na rtech.

V knize „Mlčení plukovníka Brambla“ od André Malrauxe sedí anglický pastor v krytu na frontě za bubnové palby německé artilerie a nahlas Němce proklíná. Jeden z důstojníků mu položí otázku: „Padre, neučí vás váš Pán milovat všechny lidi?“

A pastor odpoví: „Ale ano, učí, ale o Němcích neřekl ani slovo.“

Za stávající situace, kdy se bolševik Skála nahlas směje logickým výčtům slušného oponenta, považuji odpověď onoho anglického pastora za universální.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



zpět na článek