Přežili jsme několik vln germanizace, přežili jsme nacistickou diktaturu s její čistotou rasy, přežili jsme komunistickou diktaturu „proletářského internacionalismu“ a zajisté přežijeme i další marxistický pokus o změnu charakteru jednotlivých evropských národů islamizací, kterou nám vnucují šéfové unie. Ono totiž není tak snadné vykořeňovat a měnit celé národy. Současný bruselský diktát, který na povrch vypadá jako kdovíjaká demokracie, přežijeme nakonec také. Musíme ovšem chtít.
Letmý pohled do naší historie nám říká, jak velkou roli hraje v kritických časech vlastenectví a úcta k tradicím národa. Převažujícími hodnotami, které nás vždycky dokázaly vyvést z nejhoršího, jsou hrdost na svůj původ, hrdost na to, co dokázali naši předkové, a právě z toho vyplývající národní soudržnost v době ohrožení.
Jednou jsem si namátkou přečetl také názor jednoho zastánce nadnárodnosti a globalizace. Článek vystřižený jako na objednávku neomarxistických pomatenců, kterým se nepříliš lichotivě říká „pražská kavárna“. Autor toho článku tvrdil, že my, kteří máme opačný názor, jsme si svůj názor vybudovali z čiročiré frustrace. Tvrdil, že my, kteří zdůrazňujeme, že unie může přežít jen jako svobodné společenství suverénních národů, nikoli jako násilný slepenec všech myslitelných kultur i nekultur dovezených ze všech možných a nemožných, nejlépe však z úplně cizorodých koutů světa, máme nějaký osobní problém.
Velmi hezky vymyšleno. Nemáme-li žádný argument, použijeme pomluvu. Pomluva je sice odporná a nechutná věc, ale přesto je to někdy fungující zbraň. Zastánci jiného názoru jsou prostě ti, kteří nejsou psychicky v pořádku. Jak jinak zpochybnit realistický pohled na situacl, který navzdory úsilí všech „veřejnoprávníků“ a dalších tzv. levicových liberálů už tolik let mezi Čechy zatvrzele převládá?
Jestli vám to připomíná sovětský způsob, podle něhož patřili do blázinců všichni, kteří nevěřili v božskou nádheru komunismu, nepletete se. Každý normální člověk přece věděl, že komunismus je ráj na zemi.
Tak tedy frustrace. Abych se něčeho kloudného dobral, nezbylo než začít uvažovat o frustraci jako o možné prvotní příčině politického názoru. Odborníci považují frustraci za psychickou nerovnováhu, vznikající takovou překážkou na cestě k cíli, která maří uspokojování potřeb jednotlivce.
Začnu tedy pohledem do zrcadla, proč ne. Podle pana autora jsem měl být nejprve zfrustrován, a pak si teprve utvořit svůj politický názor. Ale zfrustrován čím? Nějakou osobní neúspěšností? Nebo pocitem zbytečnosti? Ničeho podobného jsem si nevšiml. Svůj život rozhodně nepovažuji za neúspěšný nebo dokonce za zbytečný. I když ho ještě nemám za zcela naplněný. Ale to je v mém věku normální. Co jsem se ve školách, kterými jsem prošel, naučil na prvním místě, je umění myslet logicky. Takže ono to bude s tvrzením pana autora poněkud jinak.
Pojďme znovu k definici frustrace a dejme do toho trochu představivosti. Co když budou potřeby onoho frustrovaného jednotlivce - a potažmo i jeho cíl - zřetelně patologické povahy? A co když je takový jedinec náhodou politik či jeho oddaný služebník? Podle toho, co téměř denně vidím a slyším, musí v obou komorách našeho, ale nejenom našeho parlamentu sedět pořád ještě nemalý počet naprosto frustrovaných jedinců. A v případě, že by jejich potřeby a cíle byly skutečně patologické povahy, neměli by být právě tito lidé hospitalizováni? A vůbec, jak je na tom v tomto ohledu sám autor onoho článku?
Shodou okolností se mi dostal do rukou magazín Týden z 5. března tohoto roku. V nenápadném článečku nazvaném „Nezvedení potomci Jiřího z Poděbrad“ jsem se dočetl, že „… podle průzkumu mezinárodní společnosti Globsec by Evropskou unii rádo opustilo 57 procent českých respondentů ve věku od 18 do 25 let.“
Ejhle, tak takhle to tedy bude, řekl jsem si, a vysvětlím proč. Společnost Globsec je sice z blízkého zahraničí, ale zadavatel průzkumu chtěl tentokrát bez příkras vědět, co si myslí česká mládež v tomto věkovém rozpětí bez ohledu na velikost své domovské obce. Riziko ovlivnění výsledku průzkumu, kterému se v odborných kruzích říká „spin-doctoring“, bylo tedy zanedbatelné. Jinými slovy, tomuto výsledku se dá věřit.
A já naiva si až do té chvíle myslel, že českou mládež mají nějak ve vleku Piráti, ať už z jakýchkoli důvodů. Jenže ona mládež nežije jenom v Praze. Valná většina českých obyvatel, zhruba sedm milionů, se narodila a žije mimo naše největší města. A stejně tak i valná většina mladých lidí.
Žiji a pracuji statisticky vzato více než polovinu dní v roce ve vesničce poblíž jednoho malého města v Podkrkonoší. A věřte, tohle je úplně jiný svět než sebestředná Praha, hustě přeplněná rádoby intelektuály bez jakékoli opravdové životní zkušenosti. Lidé jsou zde otevřenější, přímější, méně vypočítaví, a tím pádem i méně záludní. Často si nezištně pomáhají, a jestli jsem někde zažil něco jako závan národní soudržnosti, bylo to právě tady.
Je také pravda, že za poslední světové války bojovalo v řadách britské RAF za naši svobodu daleko více letců právě z tohoto podhorského kraje (měřeno počtem obyvatel), než z celé slavné Prahy.
Náš venkov si totiž už po celá staletí tradičně udržuje tu správnou porci zdravého selského rozumu. Také proto zde lidé uvažují a volí jinak, než ti v Praze. Nakonec čeština přežila v dost dlouhém období po třicetileté válce jen díky tomu, že se jí mluvilo a zpívalo právě na venkově. Města až do rozmachu národního obrození mluvila běžně německy.
Přejete si shrnutí? Je adresováno všem, zvláště však redaktorům a politickým komentátorům našich nad poměry si žijících a pro nás tím pádem více než luxusních a možná i zbytečných veřejnoprávních sdělovacích prostředků.
Uvědomte si už konečně nepravdivost, potměšilost a z toho vyplývající směšnost aktu přidělování nálepky „populismus“ všem politickým silám, které se opírají o zdravé a původní kořeny českého národa. Ony dnes přežívají, už téměř stejně jako kdysi, znovu především na venkově.