Zbraní lopata a úhybné pohyby
Vzdor bolševickému doktorátu, získanému úsilím v hanebné době stalinismu, nedosáhl jsem povýšení ani na svobodníka, s jednou frčkou. Až do posledního okamžiku stále pouhý vojín, avšak s všelijak pořízenými výhodami. Tou nejviditelnější byl před ubikacemi na Šmukýřce parkující můj malý roztomilý automobil Topolino. Několik takových po válce v tehdy ještě vlastní autodílně otec zakoupil z přebytků italské, spolehlivě vždy prohrávající armády. To tehdy byla prestižní záležitost, porovnatelná s nynějším majetnictvím zaoceánské jachty.
S Topolinem jsem jezdil na občasné služební cesty s dodávkou tajných a ovšemže zbytečných písemností na všelijaké pétépácké adresy . Nebyl jsem v Mimoni u 51.PTP, byl jsem ve Svaté Dobrotivé u 52.PTP, praporu s šesti rotami, z nichž pátá a šestá byla tzv. kněžská, a všem velel zuřivec kapitán Bedřich Ťoupalík, jenž vítával nové příchozí vřelými slovy: „S vašimi hlavami vydláždíme silnice, vy nepatříte nikam jinam než na Bory nebo na Pankrác.“ Tito svěřenci pak budovali, zvelebovali VVT (Vojenský výcvikový tábor) Jince. S Ťoupalíkem jsem neměl příležitost se potkat, stačilo mást nižší důstojnictvo svým Topolinem u brány, předáváním důvěrných depeší vojínem s černými výložkami s nulovou hodností. Touž zkušenost jsem vychutnával při zájezdech do Nepomuku k bázi s jménem Zelená hora či něco tak podobného.
- - -
Konečně návrat do civilu, s Topolinem ze Šmukýřky do rodné Plzně, kde jednou z nejprvnějších zastávek byla návštěva okresního soudu, abych se jim ukázal a při té příležitosti si poněkud postěžoval nad údělem, jehož se mi dostalo. Že já, příslušník pokrokové inteligence, jsem uvízl v kolektivu ideologicky tolik pomýleném..
Ocenil jsem reakci jednoho zvlášť kovaného soudruha: „Hele, něco ti řeknu - máme bordel v zemědělství? Máme, samozřejmě - tak vidíš. Máme bordel v průmyslu, v administrativě? To taky, že jo. A pak bysme se měli divit, že máme bordel v armádě? Nic si z toho nedělej.“
Rozloučili jsme se s optimistickou představou dočasnosti obtíží růstu.
Návrat k roli soudního čekatele, obor právo civilní, zejména rodinné, při té příležitosti můj vlastní bleskurychlý rozvod. Byl to rok padesát šest, zrovna doba maďarské revoluce, když se mi podařilo přeslechnout rozprávku dvou soudruhů zabývajících se mou osobou. Jeden vyjádřil svůj podiv, co já jako maloburžoazní typ, dokonce bývalý pétépák, tam teď u soudu dělám, proč se mě dosud nezbavili, někam do výroby k manuální práci poslali, a ten druhý přikyvoval, že se mu to taky nezdá, načež ale dodal , že slyšel, že tenhle Ulč má ochránce někde moc nahoře , neví se tedy, kdo že za tím - něco v tom smyslu.
Zbystřil jsem a rozhodl se takovou fámu ovšem kultivovat. Při nejedné pak příležitosti jsem nepřeslechl narážku takového zvědavce a snadno ji dešifroval. Nechtěl jsem udělat dojem, že nechápu, ale že spíš chápu, leč nic samozřejmě nepovím. S ničím konkretním se nevytasím, natož abych se tím vytahoval. Na plzeňském gymnáziu byl student, nějak spřízněný se slovenským Laco Novomeským. S ním se nezřídka oháněl a různé výhody dostával. Pak po odhalení takového strýčka každý se od něj distancoval. V mém případě zmínka o předpokládané, leč nijak zjištěné konexi do nejvyšších míst se dostala i do kádrového spisu u soudu ve Stříbře, kam jsem byl jako plnotučný soudce delegován a jak se mi jednou poštěstilo zjistit. Jak asi po mém úprku takový kádrový materiál dopadl? Jen tolik vím, že krátce poté došlo ke zrušení okresního soudu ve Stříbře, poněvadž došlo ke zrušení celého okresu Stříbro. Pohltil ho sousední Tachov.
- - -
Nejednou jsme se zabývali tématem s otazníkem, zda kdo vůbec mohl být věřící, autentický komunista - onen typ, který, i kdyby prozřel, by i nadále se s tak nesmyslnou vírou bez přinucení ztotožňoval. Jeden prokurátor, když už byl hodně opilý, mi pošeptal, že jsou jen dva druhy lidí - loajální spolehliví soudruzi a proti nim škůdci, nepřátelé lidu. Ale ve skutečnosti to všechno jsou buď dobří nebo špatní herci.. Pak tedy záleželo na úsilí, jak v takovém umu vyniknout. Krátce před svým zločinným upláchnutím z totalitní klece jsem absolvoval soudcovské zkoušky z marxismu-leninismu. Předsedala jim náměstkyně ministra spravedlnosti soudružka Michlová, dělnický kádr. Snažil jsem se na ni udělat ten nejznamenitější dojem a s vervou herce na prknech, jež znamenají svět, přesvědčivě jsem chrlil potřebné fráze, všemožné liturgické kraviny. Proletářská náměstkyně mě pochválila a v ministerském oběžníku mě dala za příklad hodný následování. Režim jsem nejen zradil, ale i zesměšnil.
Též jsem využil jeho slabosti, o níž vesměs převládalo přesvědčení, že je jeho silou. Byl to můj úspěšný manévr na turistickém zájezdu do východního Německa, s předstíráním že my dva (tím druhým byl kamarád, spoluprchající Miloš Koenig, lékař, židovský absolvent Auschwitzu) jsme výpravu hlídající estébáci - za předpokladu, že ti autentičtí si netroufnou zjišťovat, zda někdo nebyl poslán, aby také je kontroloval.
Zlému, mstivému, permanentně podezíravému režimu se nepodařilo všechny nás zničit. Na našem klasickém gymnáziu dlouhou pétépáckou zkušenost, rozhodně míň příjemnou, než byla má prošvejkovaná varianta, úspěšně zvládli například Karel Pexidr, posléze přece jen vystudovaný právník, též spisovatel a hudební skladatel . Zdeněk Mraček se dovedl vrátit ke studiu mediciny, stal se z něj neurochirurg, posléze profesor v tak náročném oboru a po listopadovém sametovém kotrmelci i primátor rodného města. František Jenč emigroval a v Německu se stal profesorem fyziky na univerzitě v Marburgu. Já šel do zámoří, získal druhý doktorát na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, začal rovněž profesorovat, psát a cestovat.
- - -
Před 30 lety, v roce 1982 došlo k podepsání mezinárodní smlouvy UNCLOS (The U.N. Convention of the Law of the Sea), kodifikující předchozí existující konvence, jakož i pravidla obyčejového práva (International customs, as evidence of a general practice accepted as law), se značným soustředěním na exploataci mořských zdrojů, nejen lovu ve vodách, ale získávání minerálů a zdrojů energie z mořského dna. Rovněž ochrana prostředí, ochroženého činností rostoucího množství plavitel.
Tato konvence vešla v platnost v roce 1994, poté, co ji ratifikovala Guyana jako 60. stát. Dosud ji ratifikovalo států 165 včetně Cook Islands a Niue. V roce 1978 na oněch Cookových ostrovech v jižním Pacifiku mezi archipelagy Tahiti a Fidži tamější premiér sir Albert R. Henry, mě jmenoval svým poradcem. Pobyl jsem tam řadu měsíců, přepisoval ústavu a spolu jsme pak měli odletět do Venezuely, kde v Caracasu se konalo další kolo toho UNCLOS zasedání. Takže jsem se těšil, jak tam zasedneme u stolů v abecedním pořádku - Cook Islands, Cuba, Cyprus, Czechoslovakia, a jak já se tam půjdu jakožto ostrovní domorodec představit delegaci znormalizovaných kádrů. Leč nemělo se tak stát. Doma na Raroronze došlo k jakémusi převratu, premiér Henry byl svržen, já z ostrova zmizel, poté jsem se neúspěšně pokoušel v OSN intervenovat. State Department ode mne požadoval, abych se registroval jako agent of a foreign government, což jsem odmítl s odkazem na skutečnost, že kategorie agentů vlády svržené neexistuje. Nedávno jsem se dočetl, že na seznamu Chronological list of overseas representatives of Cook Islands Prof. Otto Ulc je stále uveden jako CI Honorary Representatives to the UN.)
- - -
S vojenskou tématikou jsem v tomto textu začal a s ní i míním skončit. S výhodou Západočecha, neosvobozeného Rudou armádou, víc než o Duklu či Buzuluk jsem měl značně větší zájem o Normandii a Monte Cassino. Při první příležitosti se vydal na místa tehdejšího vyloďování, Omaha Beach. A fantazíroval jsem o válce v Pacifiku.
S ní jsem pak po letech měl příležitost dost podrobně se seznámit. První zastávkou byl Guadalcanal, onen Stalingrad pacifického bojiště, kde došlo v obratu, k zastavení vpřed se hrnoucí japonské mašinérie, a téměř poslední místem důkladného střetu byl atol Truk v Mikronésii, mohutné tehdy námořní báze, v níž za útoku v únoru 1944 třicet šest lodí, včetně dvou křižníků a čtyř torpédoborců, skončilo na dně zátoky a dál tam permanentně dlí.
Po těchto bojištích jsem poprvé šmejdil v roce 1971 a prozatím naposled tak učinil v roce 2008, na měsíc trvající plavbě právě s takovými zastávkami: Guadalcanal, Rabaul na ostrově New Britain, Nová Guinea, Guam, Saipan, Iwo Jima, Okinawa.
Na nostalgickém zážitku se podílelo téměř sto veteránů, většinou, ale ne výlučně Američanů. S mnohými jsem se tam potkával a přeptával. Armáda, námořnictvo, letectvo, námořní pěchota, dobyvatelé ostrovů s největšími ztrátami.
Dal se se mnou do řeči veterán a započal otázkou, zda jsem taky od Guadalcanalu.
K vylodění první divize těchto marines došlo v srpnu 1942, čili v době, kdy jsem byl dvanáctiletý hošík. Takto jsem odpověděl, aniž bych se pouštěl do obtížně pochopitelného vysvětlování, že na opačné straně barikády třídně rozděleného světa jsem měl přikázáno tehdejší socialistickou vlast bránit lopatou.
(Z příspěvku projektu „Národní kronika - Vojna nebyla kojná“ Nadace Charty 77 a Národního muzea.)
KONEC