České naivní proruské snění bylo vždy reakcí, někdy i přehnanou, na západní krizi. Platí to i dnes.
Na facebooku jsem u postu s citací řeckého eurokomisaře na téma „my vám ty migrační kvóty prostě nacpeme do krku jako huse šišku“ našel dost smutný komentář. Pokud máte doma středoškoláka, můžete mu zadat esej na téma „Dobové souvislosti v historických periodách, kdy se Češi přikláněli k proruskému snění“. Tak se do toho pouštím a po letech se v myšlenkách vracím na svou střední školu.
České naivní proruské snění bylo vždy reakcí, někdy i přehnanou, na západní krizi.
Česká republika a před ní České království bylo vždy součástí západního civilizačního okruhu. V době, kdy nastalo první velké civilizační dělení Východ x Západ, tedy v době Velkého schizmatu v roce 1054, byl již český stát skoro dvě stě let nedílnou součástí Západu.
První perioda proruského snění vznikla až v pozdějších fázích národního obrození, kdy se po ustanovení rakousko-uherského dualismu a potlačení českých aspirací na rovnoprávné postavení s Němci v monarchii dostalo Rakousko, slovy Františka Palackého, „na plochu šikmou“. Teprve poté přišly různé romantické všeslovanské sjezdy, poutě do Ruska apod.
Tyto tendence vyvrcholily za první světové války, kdy začal Rakousko-Uhersko de facto řídit německý generální štáb a kdy se z českých občanů monarchie stal jen pověstný kanonenfuter pro německé zájmy. Signifikantní bylo, že elita prvorepublikové generality, která prošla čs. legiemi v Rusku, dokonce na protest proti rakouským poměrům přestoupila na pravoslaví.
Druhá perioda proruského snění souvisí s mnichovskou zradou a druhou světovou válkou. Hanebná zrada spojenců, následovaná vojenským zhroucením Francie a velkými zásluhami SSSR na porážce Německa tyto sny umocňovala. U nás navíc nebyla ani žádná negativní historická zkušenost jako v případě Polska, Maďarska či Rumunska.
Toto snění rázně ukončila sovětská okupace v roce 1968. Od té doby byl místní komunistický režim držen u moci čistě na „sovětských bajonetech“, vše ruské a sovětské přicházející z Východu bylo předmětem pohrdání běžné populace.
Další, i když o hodně slabší vlnu proruského snění zažíváme dnes. Velkou část nepochybně mají na svědomí předlistopadoví kariérní komunisté a na ruské peníze napojený business. Ale vyloučit nelze ani další vlivy.
Mám na mysli zejména násilnou unifikaci ze strany EU, která se stále více a otevřeně stává jen nástrojem prosazování zájmů největších států, v první řadě Německa. K tomu příklon k radikálně levicové multikulturalistické ideologii ze strany bruselského establishmentu, neskrývaný útok na vše národní nebo konzervativní. Pochopitelně nelze nezmínit to zásadní, migrační politiku Angely Merkelové, kdy tato v rozporu s mezinárodními smlouvami a vlastními zákony pozvala do Evropy miliony muslimských migrantů, které se teď přes mocenské páky EU pokouší vnutit jiným. Navíc Rusko je daleko, za Slovenskem a Ukrajinou. Německo je doslova za rohem. Nějaký přímý nátlak z Ruska tak není na první pohled patrný.
Závěr? Periody proruského snění se v českých zemích jasně korelují s krizemi na Západě. Krize Rakouska-Uherska, první světová válka, Mnichov, druhá světová válka, stávající krize EU.
To není samoúčelné kverulantství nebo nedostatek solidarity. To jen jako první registrujeme blížící se problém. Jsme tedy vlastně takoví kanárci v dole.
Autor je radní pro školství za ODS, Praha 4