Neviditelný pes

ÚVAHA: Nové metody výuky matematiky a realita

9.5.2018

Ač již mnoho let nemám se školstvím nic společného, kontaktu s Hejného metodou výuky matematiky jsem se nakonec nevyhnul. Když jdu na trénink, tak při vstupu do budovy míjím na průčelí domu velkou ceduli s nápisem „Hejného metoda“. A tento nápis vždy v mé hlavě spustí proud myšlenek a volných asociací. S některými z nich bych se nyní rád s vámi podělil.

Asi nejsilnější z nich se vztahuje k mým studentským létům v Praze, kdy jsem rád chodil na představení do divadelní vinárny Viola. V jednom představení vzpomínali Radovan Lukavský a Josef Abrhám na Rudolfa Hrušínského. Pan Lukavský jako velký propagátor Stanislavského metody vyprávěl příhodu z padesátých let, kdy mu jeden ředitel oblastního divadla zavolal a zneklidněně popisoval situaci: „My zkoušíme, co nejvíc můžeme, a herci všechno prožívají tak, jak to ta metoda vyžaduje. Ale je dva dny před premiérou, a nikdo ještě neumí text!“ Pak pan Lukavský k nám divákům ve Viole promluvil učitelským hlasem stejně jako ke svým žákům na vysoké škole: „Stanislavského metoda vás nezbavuje povinnosti naučit se text se všemi jeho záludnostmi!“ A Hejného metoda je to samé, nástavba, která může v určitých případech velmi pomoci, ale nezbavuje žáky povinnosti zvládnout základy. Také pochopitelně v sobě může nést vedlejší účinky, které nejsou na první pohled zjevné. Stanislavského metoda může být nebezpečná například pro mladé adeptky herectví, které se tak vciťují do své role, až ztratí kontakt s realitou a už nedokáží rozlišit, kde končí divadlo a kde začíná skutečnost.

Další asociace je svázána s knihami Dana Browna. Naštěstí už dnes jeho knihy nevyvolávají takový zájem, jak tomu bylo v případě Šifry mistra Leonarda, ale i tak je dobré se zamyslet, proč se někdo takový drží na špici čtenářského zájmu. Proč v době, ve které všichni příslušníci západní civilizace tráví nezanedbatelnou část svého života ve škole, jsou ty tisíckrát vyvrácené „fake news“, které Brown mixuje do svých knih, tak populární a přitažlivé. Je to téma spíše na dizertační práci než novinový článek, a tak si dovolím jen jeden postřeh týkající se pentagramu a zlatého řezu. K nim mohu přistupovat dvojím způsobem. Buď o nich budu mluvit jako Dan Brown, tj. obklopím je omáčkou mystiky a tajemství a překroutím si mnohoslovně historii k obrazu svému, anebo si připravím pár matematických příkladů na téma zlatý řez. V prvním případě budu mít plné posluchárny a vydělám majlant, v druhém mi po prvních pěti minutách všichni z přednášky utečou a zůstanu chudý jako kostelní myš.

Třetí vzpomínka se týká jednoho rozhovoru s panem profesorem Hejným, který jsem si přečetl kdysi v časopise Týden. Pan profesor v něm říká, že dnes v době kalkulaček není potřeba učit děti matematiku jako kdysi a že je nyní potřeba je připravovat na jiné úlohy. A jako příklad uvedl základní úlohu lineárního programování (lineární optimalizace). Přiznávám se, že v tu chvíli mi zamrazilo. Pomiňme, že optimalizace je dnes sice velmi populární, protože se toho moc nestaví, a proto se hlavně optimalizuje to postavené. To ale znamená, že pokud tento trend bude pokračovat, tak za padesát let nebudeme mít co optimalizovat. Pomiňme, že tato argumentace nedává moc smysl, protože například MATLAB, nejrozšířenější prostředí pro matematické modelování, zvládá lineární programování bez problémů (a ostatní prostředí též). Znamená to tedy, že až budou mít všechny děti k dispozici v mobilu takovéto prostředí, nebudou se už muset učit vůbec nic? Ten hlavní problém spočívá v tom, že učit takové věci na základní škole znamená zavést do výuky matice a operace s nimi. Když vidím na své alma mater ČVUT FEL, jak studenti v prvním semestru utíkají hromadně z výuky lineární algebry, protože naučit se na zkoušku znamená počítat, počítat a zase počítat příklady s maticemi, a to do té doby, dokud se nedojde ke správnému výsledku (a to nemluvím o důkazech), zase si vzpomenu na pana Lukavského: „Text se naučit musíte.“ Tomu se nevyhne nikdo, ani herec, ani matematik.

Předtím, než vstoupím do šatny a začnu se připravovat na trénink, má poslední myšlenka ohledně cedule na průčelí budovy se týká jednoho starého filmu jménem 36 komnat Šaolinu. V něm říká mistr hlavnímu hrdinovi: „Prošel jsi tuto komnatu za dva roky. To ještě nikdo tak rychle nedokázal.“ V tom je obsažená moudrost, na kterou jsme my, Evropané, dávno zapomněli. Že učení je těžká dřina, že zabere mnoho času, že bolí a že celý ten proces nemá se zábavou nic společného. V současných filmech je trénink odbyt dvouminutovou montáží na nějakou chytlavou písničku, nebo je učení vyobrazeno jako v Matrixu – Carrie-Anne Moss požádá o nahráni programu, zamžiká očima a umí všechno, co potřebuje. Jenže žádná taková zázračná rychlá metoda učení neexistuje, a pokud ji někdo nabízí, padá na úroveň knih Dana Browna.



zpět na článek