aneb Poznámka k jednomu návrhu
Předesílám, že nejsem příznivcem vrcholového sportu. Také jsem sice sedával před televizorem a nadskakoval vzrušením při pohledu na hokejisty, honící se po ledu za pukem, ale jeden zážitek mě z toho vyléčil. Bylo to nevím už kterého dne měsíce března 1969, ve zvláštní, napůl rezignované, napůl nadějeplné atmosféře času poté, co do Československa vpadly sovětské tanky, aby pracujícímu lidu poskytly bratrskou pomoc proti kontrarevolučnímu spiknutí buržoazních kruhů a západního kapitálu. Dlužno říci, že mnoho nepořídily. Pracující lid o bratrskou pomoc nestál, i nadále důvěřuje svým reformním politikům, že se jim přece jen podaří zachránit něco z ideálů Pražského jara. Rudoarmějci seděli v Milovicích učíce se rozeznávat jedlé houby od nejedlých, jelikož loudění o jídlo bylo bezvýsledné - ani kapku vody! zněl nepsaný příkaz – nebo objížděli české vsi, nevědouce kde jsou a proč. Jest zaznamenáno, že sovětský oficír zkoumaje, kde se právě nachází, oslovil vesnického strejce: „I kdě my?“ „V pr…“ děl strejc zachmuřeně. „Vpěrděli, vvpěrděli,“ postrkoval si oficír prstem po mapě, „takoj děrevni nět!“ I bylo mnoho smíchu na adresu osvoboditelů.
Až nás smích jednoho dne přešel. Konalo se tenkrát hokejové mistrovství světa, tuším, ve Stockholmu. Československé mužstvo podvakrát slavně nařezalo Sovětům, a druhé vítězství se změnilo v celonárodní manifestaci triumfu. Sám jsem letěl na Václavák jako namydlený a stoje na jakési zídce vyvolával posměšná hesla tupící trenéra Tarasova i vešekeren Sovětský svaz, avšak ouvej. Hned druhého dne se naše reformní vedení zděsilo rejdů kontrarevoluce, kolísající soudruzi byli vystřídáni pevnějšími u víře, započalo dvacetileté údobí husákovského temna. Neboli, v čem se jen napůl a směšně osvědčily tanky, povedlo se kremelským stratégům hokejkami. Také já jsem se dočkal svého, byv předvolán do jistého obecně známého domu v Bartolomějšké ulici, kdež mi bylo zírati na perfektní fotografie mé vlastní huby, rozveřené v jástotném povyku dokořán i přes ten kořán, z magnetofonového záznamu jsem slyšel svůj vlastní hlas, provolávající protisovětské posměšky… Tu mi teprve svitlo: rozjásaný Václavák byl plný fízlů a celé to slavné vítězství záměrně zinscenováno. A já vůl, já třikrát korunovaný vůl, jsem se nechal takhle pitomě zneužít. Tím dnem započal můj odpor k diváckému sportu.
Ale proč to celé píšu: přečetl jsem si v 14. čísle týdeníku Respekt článek nadepsaný „Mezi Čechy domov můj,“ a ještě teď jsem z toho celý pryč. Slyšme a žasněme: šéf Českého olympijského výboru požaduje záměnu současné verze české hymny za delší, neboť, cituji, českým sportovcům vadí, že je česká hymna kratší než hymny jiných zemí, a oni si tedy nemohou plně vychutnat triumf na stupních vítězů. Drobátko chucpe, řeklo by se po židovsku. Snad by měl být dotčený hodnostář upozorněn, že sport není měřítkem všech věcí, nýbrž prostředek zábavy, eventuelně odvedení pozornosti hloupější části obecenstva od problémů, jež vzhledem k jejich komplikovanosti není s to pochopit.
No nic. Když už s tím jednou sám Nejvrchnější Olympijský Výbor začal, pokračujme v témže duchu dál. Co se těch hymen týče: je-li česká, trvající pouhých 45 vteřin, pro sportovní účely trochu krátká, mohlo by se funkcionářstvo zmíněného Výboru vrátit k hymně, kteráž také svého času zaznívala v krajích českých: trvá od „Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem“ až po závěr „Osud trůnu habsburského Rakouska jest osudem“ plných 55 vteřin; i mohli by si sportovci pomedit na stupních vítězů o celých 10 vteřin déle. Co? Slyším nějaké ťukání prstem na čelo? Ale no tak dobře, třeba upokojím nedostatečně si pomedivší sportovce informací, že je-li česká hymna krátká, jsou jiné ještě kratší, švédská například. Dovolím si ji přeložit: „Ty starý, svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostně krásný, buď pozdravena, nejhezčí země světa, tvé slunce, tvé nebe, tvé zelené luhy.“ Toť vše. Zkusme si ji přeříkat s hodinkami v ruce; v originále trvá z konce na konec hubených 23 vteřin. O moc déle si nepomedí na stupních vítězů ani sportovci britští; jejich hymna „Bože chraň krále (ovnu)“ jim dopřeje toho potěšení nevalných 33 vteřin. Zato se její melodií inspirovali Švývaři svou až do r. 1961 platnou hymnou „Rufst du, mein Vaterland,“ jakož i císařské Německo svou poněkud prostoduchou verzí „Heil dir im Siegerkranz.“ Z hymny současného Německa (Deutschlandlied) se z dobrých důvodů zpívá jen druhá sloka… totiž zpívá. Zažil jsem jednou v televizním přenosu její zpěv ve spolkovém sněmu, a bylo to kuňkání tak žalostné, až lítost jímala. Inu, lidstvo majíc za účelem poslouchání muziky elektronická přehrávátka, si už neumí na vlastní hubu zazpívat. Pro doplnění, trval ten zpěv-nezpěv 48 vteřin, o pouhé tři vteřinky déle než hymna česká, pro sportovní účely taky nic moc. Ze všech nejlíp jsou na tom sportovci američtí; ty snad na stupních vítězů už začnou brnět nohy. Jednu a čtvrt minuty trvá, než si ji vyposlechnou, a to ještě mají štěstí, že ji nemusejí zpívat; takové tónové rozpětí nevyzpívá každý, na to už musí opravdu být Pěvec.
Naproti tomu by se ohradil tvrzení téhož týdeníku, že v jiných zemích se hymnami stávaly bojovné, vojenské či revoluční písně. Znám pouze jednu toho druhu: francouzskou Marseillaisu, opravdu dost válečnicky výbojnou. „Prapor již krve pozdvižen… tvořte bataliony…“ Zaznamenávám s uspokojením, že hymny obou mých domovů, rodného i hostitelského, se přece jen nenesou tak sveřepým tónem, oslavujíce v německém případě jednotu, právo a svobodu (Einigkeit und Recht und Freiheit), v českém okouzlení krajinou, kde voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách. Ostatně znám i německou verzi z dob, kdy v naší vlasti ještě tolik nezáleželo na tom, je-li kdo Čech nebo Němec. Končí verši:
Dieses Land, so schön vor allen
Böhmen ist mein Heimatland.
Ano. Jedna země, v jazyce jedněch Čechy, druhých Böhmen, společný domov pro oba kmeny zemské. Tak to bylo, tak to mělo zůstat. Škoda, že nezůstalo.
A ještě něčím mě návrh slavného Olympijského výboru odpuzuje: tou úžasnou, nabubřelou necitelností k tradici. Píseň, v níž voda hučí po lučinách, pocházející z roku 1834, i má za sebou tradici stočtyřiaosmdesáti let. Přečkala císařské Rakousko, první republiku, Protektorát i všechny změny režimu až k současnosti, a teď by ji chtěl někdo zrušit kvůli, s odpuštěním pitomosti. Aby se provozovatel lidové zábavy, zvané sport, o pár vteřinek déle pokoupal v záři svého triumfu. A možná ani ne tolik provozovatel jako pořadatel a organizátor; to už musí být něco, vytrubovat do světa heč, můj svěřenec tenaten vytvořil rekord v… no, to už je jedno v čem. Úspěchy, rekordy, stupně vítězů, vějička šálivá, sláva ze všech sláv nejpomíjejícnější, ještě se rok s rokem nesejde a už je po ní, už ji vystřídalo něco ještě slavnějšího, stejně krátkodechého…
Nedám si rozmluvit, že hodnotnější než zírat do televizoru, jak někdo dejme tomu láme rekord ve skoku vysokém, bylo by umět sám špagátek ve výši sedmdesáti centimetrů přeskočit. Než si pěstovat kastu profesionálů, vybičovaných tvrdými tréningy - o chemických povzbuzovadlech pomlčivše - k výkonům na na hranici a často i za hranicí schopnosti lidského těla, moudřejší by bylo pouvolnit smyčku pžíkazů a zákazů, omezujících pohyb ve volné krajině. Zemský ráj to na pohled… no dobře, také si jej ale moci užít. V kanoi, na kole, na běžkách i po vlastních dvou nohou, jak jsem si jej sám za mládí svého dosyta užíval, což už dnes, v přírodě omezené úředními příkazy a zákazy, tak docela nelze.
Abych vše nějak zakončil: člověk není, či spíš nemusel by být nepřítel přírody, jak je nezřídka představován, nýbrž ochranitel, ohleduplný host. Musí mu to ale být umožněno, a ještě spíš, musí k tomu být vychován. Pasivní přičumování něčímu vrcholnému výkonu tomu požadavku nedostává; ostatně, těch úplně nejvrcholnějších výkonů si lze užít v cirkuse.
Hannover, 22. dubna 2018