Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 460

Konečně nastal čas, kdy můžeme odložit šály, čepice a teplé boty. Hlavně si mohu dát na zahradě kávu, aniž bych riskoval omrzliny a pil „ledovou kávu“. A tak mžourám do sluníčka a říkám si, jak je na světě krásně. Ségra na mě sice halekala, kdy už konečně uklidím ten bordel na té části zahrady, kterou mi přidělila.

Nejsem zahořklý, že mám takový malý kousek naší zahrady. Na mé zahradnické ambice je to víc než dost. Včera s vytřeštěnýma očima koukala, že jsem ostříhal vistarie a růže. „Podle čeho si stříhal ty růže, brácha?“ Taková záludná otázka! Vzal jsem nůžky a co přečuhovalo, jsem ustřihl. „Dostal jsem od Honzy knížku „Mladý zahradník“ a ta je obrázková a říkaljí tam, že máme růže ostříhat pod druhým výhonkem, nebo nad roubem!“ Protože špatně slyší a rozuměla jen knížka a Honza, ostatní z této pitomosti nerozuměla, tak pokývala hlavou a řekla: „To jsi udělal dobře!“

Také jsem umyl okna! Podlehl jsem reklamní masáži a zakoupil jsem jakýsi úžasný aparát na mytí oken. Stále jsem si říkal: Ještě ne, ještě ne, je furt zima. A najednou slunce a teplo! Tak jsem dal defungulátor na nabíječku a jal jsem se pokusně mýt okno, jedno jediné. Jen z důvodu pokusu. Ale šlo to tak rychle, že jsem se pustil do dalších oken, až jsem je měl všechna umytá. Protože jsem neměl dost, chtěl jsem ještě umýt sprchový kout.

Je zvláštního designu, není to kout, ale oddělený pruh koupelny, který zepředu ohraničují odsouvatelné skleněné dveře. A na dveřích se usazují kapky vody. Napřed jsem musel pustit sprchu, aby byla skla zase mokrá. Leč ouha, po několika sklenkách budovatelsky pobzbuzujícího moku jsem zapomněl, že nejen dveře, ale zákonitě i já budu mokrý! Ale nepolevil jsem! Pod bolševickým heslem „Bylo hůř a lidi šli!“, které jsem si pamatoval ze školních let, jsem mokrý přešel chodbu, vzal vehement a spustil jsem ho. Nádhera, vám říkám! Po skončení akce, kdy jsem dal sušit svůj oděv, jsem si říkal: „Kam se poděla ta skla?“ Přátelé, nepoděla, já jsem je za pomoci vehemntu vyčistil!

Po skutečně vyčerpávajícím dnu jsem si musel odpočinout. Pan Vlk to přes mytí výloh dotáhl až na kardinála, kam to dotáhnu asi já? No, jen vrozená slušnost mi nedovolí to napsat. Máte pravdu, přesně tam!

Byl to nabitý týden! Zavolal mi kamarád, že letí kamsi se čtyřistadesítkou a jestli bych nechtěl letět s nimi. Hloupá otázka, samozřejmě, že jsem chtěl. Sedl jsem do auta a za chvíli jsem byl na letišti. Jednalo se o přezkoušení jednoho pilota z navigace, a tak jsme za dvě hodiny obletěli střední a severní Čechy. Nádhera! Krkonoše, Sněžka, Liberec, Ještěd, Český ráj, Trosky, Kost. A k tomu nádherný den! Když jsem se večer probíral obrázky, měl jsem radost, že mám takové kamarády. Fakt, že ve třech tisících metrech nemůže být chlapeček v modré bundě, vynahradil pohled na na příšerný Šmoulov, na který se změnila naše zem. Opravdu žijeme v krásné části světa a ze vzduchu, když kroužíte kolem našich kopců anebo kopírujete údolí Labe, je to nádhera! Jen ty strašlivosti v podobě fialových, zelených, oranžových a červených fasád! Ty úplně svítí na dálku! Vesnička, kostel se hřbotivem, náves a domky rozeseté kolem a najednou vás praští do očí zelený dům! Který idiot si nechá postavit takovou strašlivost?

Na začátku devadesátých let jsme si dělali srandu z podnikatelského baroka, ale to, co dokážou vytvořit nástupci tohoto pastylu, je neskutečné! Na co máme stavební ouřady? Prý neexistuje zákon na barvu omítky, ale snad na městských ouřadech sedí soudní lidé a ti to mohou upravit místní vyhláškou. Spoléhat se na soudnost stavebníků je patrně naprostá hloupost. Ujišťuji vás, že ty šmoulí domy bijí do očí! Proto v Anglii taková hrůza neexistuje, ba ani nikde jinde v civilizovaném světě! Řeknete, že ve Skandinavii jsou jasně červené domy. Jasně, jsou, ale takovou barvu mají všechny a nejsou mezi nim zelené a jiné hrůzy. Prostě jsou všechny červené.

Tak tady máme jaro a už se těším, že budu zase bydlet na zahradě!