Neviditelný Pes

BIG BEN: My, zatracení harašníci - 6

14.4.2018

Vylhanými nařčeními Donalda Trumpa se hemžila americká média v rámci obecného tažení americké levice, nejprve za jeho nezvolení, pak dodatečné svržení. Mělo těch zneužitých žen být několik desítek. Několik jich to tvrdilo v televizi. Zabralo by to, nebýt v jednom případě očitého svědka, který se přihlásil s ujištěním, že nejenže Trump dotyčnou dámu neobtěžoval, nýbrž ona obtěžovala jeho, s nevalným výsledkem.

A letos v lednu přišla tato zpravodajská bomba: Finanční přispěvatelka na kampaň Hillary Clintonové a majitelka módní firmy Esprit Clothing, paní Susie Tompkins Buell, zaplatila před volbami půl milionu dolarů právničce Lise Bloom, která spolupracovala s několika Trumpovými obviňovatelkami. Pořádala sbírky na podporu žen, „které by mohly sebrat odvahu veřejně promluvit“, a nabízela jejich „zaručeně ověřené“ výpovědi médiím za tučné honoráře. Dalšími 200 tisíci na tuto akci přispěl spolupracovník kampaně Clintonové David Brock. A další nejmenovaní.

Už ale dost, řeklo si několik troufalejších amerických novinářů – vlastně hlavně novinářek – s varováním před „sexuální panikou“ nerozlišující mezi skutečným znásilněním a „vágními a nespecifickými nařčeními“, která by celou kampaň MeToo mohla zdiskreditovat.

Jedna z nejslavnějších feministek všech dob, v Británii žijící Australanka, spisovatelka a profesorka literatury Germaine Greer, posílá Weinsteinovy znásilněné herečky do háje slovy:

„Na fňukání je pozdě. I když je Weinstein nepochybně prasák, když jste na něho tehdy roztáhly nohy, protože vám slíbil roli, tak jste se mu dobrovolně odevzdaly. Když to nechcete, máte se bránit hned, když se na vás haraší. Za našich dob jsme se nebály dát chlapovi pár facek.“

A my se těžko dokážeme ubránit pocitu, že celá MeToo kampaň těmito případy „pseudoznásilnění“ degraduje skutečnou právní, morální a zdravotní váhu znásilnění skutečných. A že celá naše civilizace se tím ocitá v riziku strachu z mužsko-ženských vztahů, potlačení normální sexuality, na jehož konci hrozí vymření. Podle vzoru Japonska, kde celá mladá generace ztratila o sex zájem a statistici předpovídají do konce století úbytek o 60 %.

Ale paradoxně, celý problém by mohly ven ze sféry trestnosti zahrát jiné pokrokové feministky, které setrvačností lingvistické politické korektnosti přejmenovávají trestný čin na „zážitek“. Tento geniální nápad, který by nás všechny násilnické prasáky všech etnik a přesvědčení mohl od veškeré odpovědnosti osvobodit, si říká „Erlebnis“. Je to slovo bez jakékoli negativní či morální konotace a znamená skoro až „dobrodružství“. Vlastně skoro až dobrodružství. Rodí se to opět ve velepokrokovém Německu, kde už tom psal Frankfurter Allgemeine Zeitung, přebírající story z internetového časopisu TAZ. Tam dvě dámy, identifikované profesně jako „kulturovědkyně“ (Kulturwissenschaftlerinen), navrhují, aby se obětem znásilnění neříkalo „oběť“ (Opfer), nýbrž „prožívatel“ (Erlebniser). Slovo oběť prý naznačuje bezmocnost, a je tedy urážlivé a ponižující. Kdo někoho označuje za oběť, vyjadřuje pohrdání, cítí to tak obě kulturovědkyně. A podrobně to vysvětlují takto:

„Protože v křesťanství jehňátko představuje čistotu a nevinnost, zdálo se správné převést tuto koncepci i na sexualizované násilí (nebo holocaust) se záměrem oprostit oběti od veškeré viny za zločiny na nich spáchané. A ačkoli každý má právo si říkat oběť, třetí strany by mu měly říkat prožívatel, čímž nevyslovují názor na motivaci či rozdělení rolí.“

Jinými slovy (a těžko říct, zda to tak vědkyně zamýšlely), kde není oběť, není pachatel. Pro oba to je jen zážitek a dobrodružství. Žádný zločin. Jak to nastaví jazyk, taková bude realita.

No vidíte, a jsme, chlapi, z obliga. Všichni a odkudkoli.

KONEC

Převzato z časopisu Playboy.
Kurasovy knihy najdete zde



zpět na článek