Kariéru dělají častěji průměrně talentovaní, kterým pomohla náhoda, a ne ti nejnadanější, tvrdí italští vědci. Společnost je tudíž řízena převážně průměrným politickým personálem. Dá se s tím něco dělat?
Talent, nebo štěstí
Skupina vědců z univerzity v italské Katánii si položila otázku, v jaké míře přispívá ke kariéře talent a v jaké štěstí. Přivedla je na to protiřečivá fakta. Inteligence, vědění a schopnosti se ve společnosti vyskytují podle tzv. normálního rozdělení. To znamená, že většina lidí je víceméně průměrná a část menšiny je velmi hloupá a část velmi chytrá. Ale naproti tomu je bohatství rozděleno nepravidelně, a sice podle Paretova pravidla 20/80. To znamená, že velmi málo lidí vlastní velmi mnoho.
Italský vědecky tým modeloval čtyřicetileté kariéry skupiny 1000 lidí. Během času potkávaly členy skupiny náhodné pozitivní a negativní události, které měly důsledky pro jejich sociální vzestup nebo sestup. Výsledek této simulace byl přesně takový, jaký známe z reálného světa. Vzniklo nerovné rozdělení na velmi mnoho těch, kteří jsou někde uprostřed, a velmi málo těch nahoře. Jsou to právě ti velmi nadaní?
Nejlepší jsou nejvýše!?
Sociální nerovnost je obvykle vysvětlována tím, že ti nejvýše postavení jsou také ti nejlepší z nás. Talent je odvozován od kariéry a ta je vysvětlována výjimečnými výkony. Prostě ten, kdo je nahoře, je prý také schopnější.
Zdá se ale, že toto vysvětlení není pravdivé. Italští vědci zjistili, že největší význam pro sociální vzestup má náhoda, a ne nadání. Průměrně nadaní lidé, kteří mají více štěstí, předhoní i ty nejtalentovanější. Nejúspěšnější jsou méně nadaní, které ale souhra příznivých okolností vynese nahoru.
A navíc ti, kteří již „mají“, ať již peníze nebo moc, tak získávají ještě víc snáze než ostatní. Jmenuje se to efekt sv. Matouše, který ve svém evangeliu říká: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Do sociálních věd zavedl tento pojem Američan Robert Merton.
Kvalita politického personálu
Vědci z Katánie ve své studii odkazují i na další výzkumy, které potvrzují, že šťastná náhoda je pro sociální vzestup důležitější než talent.
Tyto poznatky potvrzují to, co si již dlouho myslím o vládnoucích vrstvách. Ti, kteří dosahují nejvyšších pozic, nejsou automaticky ti nejschopnější. V tom se mnou asi mnozí z vás souhlasí a měli by na skladě příklady vládnutí průměrných a jeho neblahé důsledky.
Samozřejmě, že v každé (i v naší) vládnoucí vrstvě najdeme excelentní jedince. Ale ti jsou vždy v drtivé menšině. Vzhledem ke svému velkém množství totiž průměrní těží z přízně osudu více, než menšina vynikajících. A když se průměrní dostanou k moci, tak dělají všechno pro to, aby zabránili vzestupu těch schopnějších. V důsledku toho kvalita politického perzonálu dlouhodobě stagnuje nebo dokonce klesá. Pozorujeme to v celém západním světě.
Na tomto místě si neodpustím připomenout to, že u nás můžeme právě „live“ sledovat aroganci průměrných na vysokých postech. Tito, v drtivé většině „šťastnou“ náhodou nahoru vyplavení, politici nás poučují o tom, že jsme jen hloupí Češi a Moravané, kteří třeba na referendum o mezinárodních otázkách prostě nemají. Máme to prý přenechat těm schopnějším.
Ale jak jsme se právě dozvěděli, je takových v elitě velmi, ale opravdu velmi málo. Průměrní vládci prostě myslí jen na sebe a nechtějí se vzdát moci.
Pomohla by náhoda?
Co z toho všeho plyne. Společnost je řízena převážně průměrnými vládci. A jelikož se dlouhodobě zabývám možnostmi, jak zlepšit styl a výsledky vládnutí, tak přemýšlím o tom, jestli se s tím dá něco dělat.
Co dělat, když nám osud soustavně podstrkuje jen průměrně kvalitní politickou elitu? Možná bychom se proti nepřízni náhody mohli bránit také pomocí náhody. Cože to jako má být? Zhruba toto:
Nejsnazší možnost, jak alespoň oslabit notorickou nadvládu průměrných, je snížit počet rozhodnutí, která tito lidé činí. To se dá udělat různými způsoby, ale ten nejúčinnější jen tento: Měl by se snížit počet rozhodnutí, která pod záminkou reprezentativní demokracie dělá málo kvalitní politická třída. A zvýšit by se měl podíl těch rozhodnutí, na kterých jsou zúčastněni všichni; včetně těch vysoce nadaných. Ano, jde mi o referendum anebo alespoň o to, co Realisté jako jediní v téhle zemi dlouhodobě požadují, lidové veto. To by mohlo fungovat jako záchranná brzda společnosti aspoň proti těm největším hloupostem shora.
Námitky proti tomuto návrhu si umím představit, ale i vyvrátit. A proto závěrem poznamenám jenom toto: Kdyby podstatně častěji než dosud rozhodovala celá společnost, tak bychom sice nezískali nevysychající pramen moudrosti, ale zcela určitě bychom snížili počet dramaticky chybných rozhodnutí našich - většinou pouze průměrných - vládců. Ta úleva.
Převzato z blogu autora s jeho svolením
Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk