Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Boj o letní čas

4.4.2018

Je zajímavé a poučné sledovat, jaký boj probíhá o to, aby letní čas skončil v propadlišti dějin. Ještě zajímavější je však to, kolik prostoru dostávají hlasy, které poukazují na škodlivost a nepřirozenost tohoto starého rozhodnutí, které mělo ve své době jiný význam než dnes.

Asi nejzásadnějším uváděným argumentem všech odpůrců střídání časů je ten zdravotní. A bezesporu jsou lidé, kterým tato změna času vadí a pociťují i zdravotní obtíže. Člověk je však tvor přizpůsobivý. Pokud by tomu tak nebylo, jistě by desítky miliónů lidí na celém světě nemohly absolvovat ty daleko podstatnější změny časových pásem. Turisté, sportovci, obchodníci, politici a další se i několikrát do roka musí vypořádat s časovým posunem i mnoha hodin, a tak ta jedna změna (při té podzimní, kdy si pospíme o hodinu více, již evidentně tolik nevadí) o jednu hodinu se v tomto kontextu jeví jako nepodstatná.

Z televize, novin i internetu na nás neustále působí různí znalci a „znalci“, a to ve velké míře politici ať už z Evropského parlamentu nebo naši místní politici, kteří se chytili tohoto tématu a snaží se nahrát nějaké ty politické body. Opravdu je toto tak zásadní problém? Nebo je to jenom otázka neschopnosti řešit jiná, zásadní politická témata? A proč tak málo z veřejných sdělovacích prostředků zaznívá argumentů pro zachování stávajícího střídání časů?

Mě v poslední době zaujal názor jednoho českého lékaře. A jeho argumenty se mi zdají velmi rozumné.

Díky letnímu času máme déle světlo a to znamená vyšší bezpečnost v obcích i v dopravě. Později se vracíme ať už z práce či ze zábavy domů, a to za světla, takže je tu výrazný pokles kriminality.

Také ze stejného důvodu je méně nehod na silnicích. Neosvětlený cyklista a tmavě oblečený chodec je pro řidiče za šera a za tmy větším nebezpečím (a naopak), než ten politik blbec.

Zcela zásadně se také mění společenský život v hospodách a na zahrádkách, kdy si krásný, západem prosvícený večer můžeme vychutnávat bez toho, že bychom se museli bát, že za tmy již netrefíme domů. A to nemluvě o tom, že je v „povznesené náladě“ mnohem obtížnější zdolávat nenadálé překážky, které za tmy nevidíme.

A také možnosti, kdy si déle do večera můžeme užívat zaslouženého odpočinku nebo antistresového léku číslo jedna, tedy fyzické práce na tolik opěvovaných našich chatách, chalupách a zahrádkách, těchto našich oázách vlastního majetku, je neopomenutelným argumentem pro to, abychom tu trochu nepohody jednou za rok překonali.

Pavel Sekula


zpět na článek