Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 459
Dělal jsem minulý týden tátu-mámu. V pátek byl den otevřených dveří v Muzeu městské dopravy ve střešovické vozovně u příležitosti oslav 25. výročí otevření muzea. Mám toto muzeum rád. Jsou tam fajn lidé a krásné exponáty. Vstup byl zdarma, pouze jízdenka na historickou tramvaj nebo autobus byla za 40 Kč.
Koupili jsme si s Amálkou lístky na tramvaj. Nebyla to ta krásná tramvaj od Českomoravské Kolben-Daněk, s kterou jsem zamlada jezdil. Byla to „Kačena“ KT8D5 ze začátku devadesátých let. Ale to je jedno. Na každém výletě musí být svačina a Amálka si přála bramborák a colu. Je to zvláštní kombinace, ale nešť. Pak jsme nastoupili do tramvaje, která se mezitím zaplnila dalšími abonenty, a tak jsme si sedli na schody. Koukali jsme skleněnými dveřmi ven. „Amálko, tady to je letohrádek královny Anny, ten je krásný, viď?“ „Anna, to je sestra Elsy, tu já znám.“ „Amálko, to nemá nic společného s Disneyem, to byla skutečná královna Anna Jagellonská, manželka Ferdinanda I.“ „No a ta měla sestru Elsu!“ oponovala Amálka. „Amálko, ty Disneyovy slátaniny ti popletly hlavu. To si někdo vymyslel, celý ten příběh si vymyslel, ale toto je pravda.“ „A co je toto, dědo?“ „To je Pražský hrad, kde sídlili naši králové, skuteční králové.“ „Zato teď tam sídlí debil!“ ozvalo se za mnou. To byla historie v kostce.
Ledová královna, Elsa a Anna, slátanina od Disneye zaplavila dětské hlavičky a také krámy. A tak nemůže do školky holčička, která není v odporné růžové a nemá na baťůžku namalovanou postavu trpící Basedovou nemocí. Když vidím ty příšerné obrázky vykulených princezen, říkám si, že asi měly zamlada nedostatek jódu, když mají tak vykulené oči. Možná, že by se jim časem mohly hodit brýle „babrdo“, což jsou brýle pro takto postižené. Jsou to prázdné obroučky, na kterých jsou přilepené půlky ping pongových míčků, aby jim ty oči nespadly na zem. Tyto brýle si chtěl nechat na devítiletce patentovat můj spolužák, nyní jaderný fyzik.
Je to úžasný kšeft. Vysvětlete pětileté slečně, že to je hnusné, když to mají všechny její kamarádky. Kupodivu má místo růžových a modrých koníků úplně obyčejného Míšana, ničím nenahraditelného plyšáka. Je to klasický medvídek a Amálka ho miluje. Když jsme jeli z muzea domů, přestupovali jsme na Petřinách na autobus. Proti stanici je Billa. Tam nabízejí dětem hnusné a předražené plyšáky v podobě čehosi. Jeden je jako sluníčko. Amálka ho mermomocí chtěla. Začala brečet a vztekat se, že ho chce a chce. A tak nádherné a veselé dopoledne vzalo za své. V tu chvíli mít po ruce toho idiota, který tuto hrůzu navrhl, nacpal bych mu ji do krku, aby se takovou věcí zadusil a nemohl nějakým dalším stupidním nápadem zpříjemńovat rodičům jejich chvíle s dětmi. Vím, že nikdy do Billy nepůjdu, to přísahám!
Doma jsem rychle uvařil oběd. Když se vařily brambory na kaši, Amálka vytáhla Mateřídoušku a začali jsme luštit, jak se dostaneme z hradu, kudy myška musí, aby měla svůj sýr. Bylo to fajn. Amálka zapomněla na pitomé plyšové slunce a zcela se věnovala problematice duchů a strašidel na hradě. „Dědo, máš tady také nějaké strašidlo? Toto je starý dům, tady by mělo být, že jo? Tady to píšou, že v každém starém domě jsou strašidla.“ „Amálko, tak se jdi podívat do sklepa, možná, že tam nějaké strašidlo je. To víš, na starého člověka už strašidla kašlou, my tady tak žijeme pospolu, oni nechávají na pokoji mě a já je. Někdy tedy zlobí, něco shodí na zem a když fouká vítr, tak si prozpěvují v komíně.V našem domě jsou strašidla hodná.“ „Pojď se tam podívat, já vezmu baterku a půjdeme spolu.“ Byl hotový oběd, oblíbená br kaše s párkem. Amálka se nacpala, i když je to normálně nežravé dítě, a zalehla do postele. Byla tak utahaná, že usnula, jako když otočíš vypínačem. Musel jsem jí slíbit, že se pak do sklepa podíváme.
Když se vyspala, tak jsme spolu vystřihovali paňáka s oblečením. Na té stránce byla reklama na jakési přívěsky. Nevěřil jsem svým očím: Pejsek ze santalového dřeva s mušličkou ze žlutého zlata s diamanty. 18karátové zlato, 19 ks diamantů v ceně od 11 936 Kč! Koukal jsem na to jako blázen! A druhý přívěsek byl zajíček v ceně od 9 422 Kč! Napřed jsem si myslel, že špatně vidím, ale nikoliv. Skutečně dětem někdo nabízí dřevěnou ptákovinu za 11 936 Kč! To už v takovém časopise klidně můžou nabízet vibrátory nebo jointy! Mám dojem, že se svět zbláznil! Naštěstí se Amálka zabývala vytřiženým pajďulákem, a protože se trochu, ale jen trochu bála, návštěvu sklepa odložila na příště.