Jela jsem z Braníka do centra na oslavu osmdesátin Jiřího Hanáka a měla jsem to spočítané, abych dorazila včas, jenže tramvaj se těch šest nebo sedm stanic kodrcala hodinu: stála, pak popojela o nějakých padesát metrů a zase stála. Většina lidí vystoupila, ale mně to napřed pěšky připadalo daleko a pak jsem si zase říkala, že už se to přece musí rozjet. Řidič nám oznámil, že v Lazarské praskla výhybka.
Když jsem na tu oslavu ostudně pozdě dorazila, omlouvala jsem se: „Jela jsem z Braníka hodinu.“ Všichni se rozchechtali, a skoro jako by to měli nacvičené, prohlásili: „My jsme přišli pěšky.“ V centru tramvaje stály už víc než hodiny, nejely a nejely, takže mi bylo odpuštěno. Komentovali jsme to spíš velkoryse, kalamita se prostě čas od času přihodí. Měla jsem chuť podotknout taky něco o pražských mostech, které zřejmě už léta, ne-li desítky let chátrají, ale měla jsem kvůli pozdnímu příchodu máslo na hlavě, tak jsem radši na sebe nechtěla upozorňovat a snažila se projevovat dobrou vůli.
Když jsem se celá rozradostněná vydala domů, tramvaj nepřijela ani deset minut po době, která byla napsaná v jízdním řádu. Byla ukrutná zima, tak jsem mávla na taxíka a dala se s taxíkářem do řeči. Ptala jsem se, jestli taky protestoval proti Uberu a pro kterou společnost jezdí. Zamrmlal něco neurčitého – proti Uberu prý neprotestoval. Dovezl mě až před dům a chtěl dvě stě devadesát osm korun – normálně ta cesta stojí tak sto devadesát, u Uberu necelou stovku. Protestovat jsem měla strach, tak jsem zaplatila a vztekle se odebrala domů. Tam jsem si neměla komu postěžovat, a stejně bych si musela stěžovat leda na sebe, kdekdo přece ví, že mávnout si v centru na taxíka může jen osel: nejspíš to totiž nebude zaměstnanec slušné firmy, ale podnikavec, který si na střechu posadil označení TAXI a neplatí daně. Jestli umí pražský místopis, se zjistit nedá, protože má před sebou navigaci, stejně jako každý jiný. Dostala jsem na magistrát ještě větší vztek: nejenže se nepostaral, aby tramvaje jezdily – za těch pět hodin, které jsem proseděla na oslavě, nedokázal dopravní podnik obnovit normální provoz –, ale stará se, jak zkomplikovat život taxislužbě, která je spolehlivá, pohodlná a levná, místo aby se vypořádal s takovými podvodníky!
A aby toho nebylo málo, dozvěděla jsem se ještě tu noc doma, že ze tří dárků, které jsem v prosinci poslala do Ameriky, došel jen jeden. Za to samozřejmě nemůže žádný pražský úřad, ale pošta, tedy státní podnik. Co je mi platné, že mi pošta bude muset vrátit poštovné (které stálo mimochodem víc než knížky, které byly v obálce), když pečlivě vymyšlené dárky prostě nepřišly? A proč služby, za které platím, fungují tak prachmizerně? A to ani nemluvím o exekucích, které se sice netýkají mne, ale víc než tři čtvrtě milionu mých spoluobčanů a které skutečně mnohdy nehorázně převyšují dlužnou částku. Pak se divte výsledkům voleb.
LN, 2.3.2018