V Lidových novinách mne pozitivně zaujal komentář psychologa Miroslava Hudce Sklon hledat viníky v těch druhých je věčný (LN 15. 2.). Jsem rád za tento rozumný názor v dnešní bláznivé mediální době. Dovolil bych si k tématu zneužívání sociálního systému a ztížení přístupu „nemakačenků“ k sociálním dávkám přidat další úhel pohledu.
I méně soustředěný občan si povšiml, že jedním z horkých témat (nejen) posledních parlamentních voleb byl boj se „sociálními“ parazity. Už žádné štědré sociální dávky pro nepracující povaleče, kteří žijí na úkor zbytku české a moravské společnosti.
Tuto rétorickou politickou kartu hrála většina stran a hnutí, samozřejmě s různou mírou vydatnosti a vkusu. Lhostejno zda z pravice, či levice. Asi nejrazantněji ji používalo hnutí SPD milionáře a politického podnikatele Tomia Okamury.
Zamysleme se, zda se nebojuje s imaginárním strašidlem.
In media res: Česká republika má jedny z nejnižších sociálních dávek a nejnižší tzv. podporu v nezaměstnanosti (úředněji řečeno: hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání) v poměru k hrubému domácímu produktu na hlavu nejen v Evropské unii, ale patrně i v rámci vyspělého demokratického světa. Samozřejmě nepopírám, že třeba v Mosambiku či Rwandě jsou tyto sociální dávky ještě nižší, nicméně to zde nemá velkého komparativního smyslu.
Vím, zní to mnohým čtenářům zmasírovaným neustálou mediální a politickou kampaní o tom, kolik máme v Česku „parazitů“, kteří si žijí takřka královsky na účet státu, patrně neuvěřitelně. Avšak skutečně náš stát není žádným rájem pro nezaměstnané a sociálně (ne)potřebné.
Nalejme si čistého piva, v Česku se žádné opulentní hody pro zahálčivé a parazitující „lenochody“ rozhodně nepořádají. Nejspíš i proto není naše vlast vyhledávaným cílem pro ekonomické uprchlíky.
Stručně si pedagogicky připomeňme, že mírou nezaměstnanosti se rozumí podíl nezaměstnaných ke všem osobám schopným pracovat. V tomto aspektu je náš středoevropský stát skutečným šampiónem.
Prohlasme zde silným hlasem, všem obratným populistům navzdory, že Česká republika má nejnižší míru nezaměstnanosti ze všem 28 členských států EU (pro puntičkářské rýpaly, Velká Británie je stále ještě z právního hlediska členem EU). Nepochybně je legitimní otázkou, zda je to díky vládní ekonomické politice, anebo jí navzdory. Avšak tento rébus nyní neřešíme.
Sociologové, personalisté i odpovědnější politici nám osvědčí, že vysoce rizikovým negativním společenským jevem je takzvaná dlouhodobá nezaměstnanost. U tohoto typu nezaměstnanosti nemá člověk práci déle než jeden rok. I personalistickému amatérovi je jasné, že v takovém případě je značně obtížný návrat zpět do zaměstnání.
Takže jak je na tom Česko s citovanou dlouhodobou nezaměstnaností?
Opět na sebe můžeme být hrdí, v Česku máme jen 1,15 procenta dlouhodobě nezaměstnaných. Což je jedno z nejnižších čísel nejen v EU, ale dokonce na světě.
U všech Okamurů a dalších nových doktorů Sládků, s kým chtějí čeští politici dnes vlastně „efektivně zatočit“?
LN, 27.2.2018
Autor je právník a publicista