„Muž si oblékne tmavý oblek, bílou košili … nemá-li takový vhodný oblek, musí si vzít ten nejlepší, který má, a hlavně – měl by si na tmavý oblek ušetřit.“ To je doslovný přepis textu z příručky „Člověk mezi lidmi“, čtení o společenském chování, kterou vydala roku 1986 Mladá fronta v edici Dobrý vítr.
Její autorka, Milena Majorová, byla takový tehdejší Ladislav Špaček. Odbornice na etiketu, která nám radila, jak se máme chovat u stolu, v divadle, na návštěvě nebo ve veřejném prostoru, i v nejrůznějších situacích. K jejím doporučením můžeme rovněž dodat i to, že v minulosti nestačilo si na něco pouze ušetřit, ale bylo také třeba příslušné zboží sehnat. Případně i vybojovat. Jako se to přihodilo například v pražském Domě módy, kde se dámy čekající ve frontě na italské plisované sukně popraly poté, co se ukázalo, že již zbývá jen několik posledních kousků tohoto luxusního oděvu.
Naše sebevědomí rostlo nejenom tím, že se můžeme pyšnit něčím z Tuzexu nebo ze Západu. Úplně stačilo, když jsme vlastnili a na odiv vystavovali tehdy vzácnou a žádoucí igelitku. Nejlépe s potiskem. Nejlépe tašku od něčeho ze Západu. K tomu by jistě paní Majorová zvedla přísně a káravě ukazováček, protože něco takového je pro skutečnou dámu prostě nepřípustné. Ale když ono to v tehdejší šedivé uniformitě bylo tak přitažlivé.
Počátkem devadesátých let došlo také u příležitosti jedné výstavy zahraničního průmyslového zboží u kteréhosi stánku k potyčce o firemní letáky. Ano. Přesně o ty, jaké nám denně nechutně trčí z poštovní schránky a které naštvaně odhazujeme do nejbližší popelnice, která je po ruce, aniž bychom do nich alespoň nahlédli.