Kde končí sadomasochistický styk a začíná násilí? V realitě platí často zákonitosti právu na hony vzdálené
Na internetovém chatu si muž a žena dohodnou sadomasochistický styk, neurčí si však po vzoru Padesáti odstínů šedi klíčové slovo, kterým žena může zastavit násilí, když se jí přestane líbit, a obě strany pak hořce litují, jak a čím si zkomplikovaly život.
Výsledkem nedokonalé dohody je obvinění muže ze znásilnění, za které ho nejprve Krajský soud v Ostravě poslal na sedm let do vězení (muž přece měl rozpoznat chvíli, kdy už ženin odpor nebyl hraný), ale později ho Vrchní soud v Olomouci v plném rozsahu zprostil (přece se na intimnostech oba shodli a agresor považoval odpor za součást hry a divadelního představení). Nejvyšší státní zástupce zproštění napadl dovoláním, v němž tvrdí, že žádná dohoda nemůže ženu omezit v rozhodování, k jakému styku svolí, ani když ji předtím sama uzavřela, neboť dohody sjednané na internetu jsou ujednáním poněkud vratkým.
Zpráva, po jejímž přečtení mě napadá spousta souvislostí. Například že používáme moderní komunikační technologie namísto fackovacího panáka, na kterého se hodí svést odpovědnost za vlastní provinění. Jako kdyby nebyl jen plátnem, na němž jsou viditelnější naše omyly, nedokonalosti a vášně. Kliknout myší je zajisté rychlejší než podepsat papír, ačkoliv totéž činíme stejně ukvapeně. Stát se snaží působit ochranitelsky a ovečky bránit před nebezpečím stejně jako před nimi samotnými, což je vidět zejména v oblasti spotřebitelského práva. Možná by však měl být spíš rodičem přísným než pečovatelským a vést občany k odpovědnosti za své jednání i za souhlasy, za něž pak hořce zaplatíme.
O signálech, jež nejen v sexu vysíláme
Jinou otázkou je lidská integrita a oprávnění ženy či muže rozhodnout, k čemu v sexu svolí, případně právo jednou poskytnutý souhlas odvolat. Než se do mě pustí vlčice feministické, přitakám, že teoreticky má každý člověk právo říci ne, a kdo ho nerespektuje, má být podle práva také potrestán. Nicméně v modlitbě před oltářem lidských práv zapomínáme, že život není Listinou základních práv a svobod, ale realitou, v níž fungují jiné lidské normy a zákonitosti, zejména třetí Newtonův zákon – akce a reakce, právem neprávem opomíjený. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá aneb mezi lidmi se přece nic neděje bez příčiny a každý úsměv, pošklebek, oděv, slovo či negace vyvolá důsledky právu často na hony vzdálené.
Teoreticky mám řadu práv, v životě je k jejich realizaci třeba se jich nějak dovolat. A pak přicházejí ke slovu pravidla slušnosti, dobré mravy, zvyky a tradice, z nichž přece kdysi dávno právo vzešlo a přetvořilo se do shluku nečitelných slov, jež spíš život komplikují, než aby ho zjednodušovala. Život je jen jiný pojem pro lidské vztahy a akce a reakce aktérů jsou spojené nádoby, na což ti, kdož z práva vypreparují jediný paragraf, ke své škodě často zapomínají. Nelze žádat soud o zvýšení výživného a přitom pomíjet, že tatínkovi nechci dítě půjčovat. Nelze chtít, aby mě maminka před dítětem chválila, když já sám totéž nečiním. Kdo chce žít ve šťastném partnerství, nemůže doma chrlit výrazy, které by nikdy v práci neřekl.
V dětství a v mládí je životně důležité naučit se dobře číst reakce lidského okolí. Proto je třeba, aby se děti stýkaly, praly, braly si hračky a naopak si je vzájemně půjčovaly. Proto je nutné v dospívání svádět, milovat, zraňovat a ubližovat, schytávat rány, rozcházet se, padat na pusu, znovu se zvednout a znovu se zamilovat a při tom všem konání se učit, jak reaguje okolí i jak reaguje na mě a co se s tím vším dá dělat. K tomu je ovšem třeba opustit ochrannou rodičovskou náruč i teplo vlastního pokojíčku, vstát od počítače a vyrazit mezi lidi. Zpoza obrazovky se totiž vzájemné lidské interakci nenaučíte. Pokud to mladá generace nepochopí, zbude jí jen teoretické právo, my advokáti a naše soudní síně. A popisovaných případů pak bohužel bude přibývat.
Autorka je advokátka, bývalá ministryně spravedlnosti
LN, 6.2.2018