Nur selten kommt was besseres nach (jen zřídka následuje něco lepšího poté - císař a král František Josef I.)
A když jsme proprali roucho pokrokářům a revolucionářům, obraťme pozornost k opaku – či spíš k zdánlivému opaku – jímž je způsob konservativní. Věru, moudře zahovořil stařičký mocnář. V dějinách jen velmi zřídka – pakli vůbec – následovalo něco lepšího po všech revolucích, převratech, bojích za světlejší zítřky a jiných toho druhu představeních. Bastilly jest radno nechávati na pokoji, lze po tolika zkušenostech vyslovit už bez obav, že bychom byli usvědčeni z omylu. Přesto neznačí slovo konservativismus totéž co zpátečnictví. Není jím zásadní obracení hlav zpátky do domněle zlaté minulosti, ani negace všeho nového a nevyzkoušeného. Spíš… už to mám: konservativec je člověk uvážlivý. Nehrne se hned za každou novotou; ví ze zkušenosti – zkušenost je nutnou podmínkou konservativismu –, že ne vše nové je automaticky rozumné a funkční. Na druhé straně si neidealisuje minulost; oni se ti naši předkové také nadělali pěkných konin.
Každý chlebíček je o dvou kůrkách, z čehož nečiní výjimku ani chlebíček pokroku. Ale to víme až teď. Ještě nepříliš dávný čas překypoval optimismem, a z optimistických pocitů se rodil kult novosti. Slovo nový nabylo významu zrovna mesiášského: co nového, stalo se automaticky správným, nadějným, usilování hodným. Nový svět, nová doba, nový řád, nový člověk, nové myšlenky, nová škola, nové umění, nová žena… aspoň tu starou mysliveckou že jsme si směli ponechat. Minulost pak začala být ve všem všudy překonanou, zbytečnou a směšnou. Ulicemi pochodovaly zástupy za zpěvu písně Ať zhyne starý podlý svět, my život nový chcem na zemi, v němž nebude už žádných běd, a bohémskými kavárnami zachvíval kvas revoluce.
Po více než stu letech zkušeností se nám – nebo aspoň jak komu – nejeví ani budoucnost tak třeskutě zářná, ani minulost není čímsi zaprášeným a neužitečným, nýbrž chápeme obojí jako kontinuitu, z níž je-li vytrženo jedno, nelze pochopit druhé. Takový je i současný konservativismus. Nebrání se pokroku, ví však, že má své zpětné proudy a úskalí, jimiž proplout nemusí být snadné; i je opatrný s novým životem, v němž nebude už žádných běd. Ví zároveň, že jeho civilizace stojí na hodnotách pramenících z pradávné minulosti, jež nelze nahradit něčím zbrusu novým; vynalézt lze nový kafemlejnek, ne však novou poctivost, novou spolehlivost, novou zodpovědnost. Výslednicí obojího je obezřetný pohyb vpřed při zachování všeho pozitivního a věčně platného, co je obsaženo v minulosti.
Jenže k tomu musí člověk dozrát, nikdo se nevykulí z kolíbky jako konservativec. Čím víc kamínků kdo nasbíral do mozaiky své zkušenosti, tím zdrženlivější je ve svých soudech, tím je konservativnější. Ostatně i pokrokovost se mění zkušenostmi. Novotářství se snoubívá s levicovostí, ta už dnes ale nebájí o nových, lepších světech, malujíc místo toho černé obrázky různých katastrof, jež člověk zavinil nebo ještě zaviní svým nerozumem. Abych dal této úvaze nějaký závěr: lze míti za to, že budoucnost přinese pokrok v podobě ledačeho použitelného, ale jako už od časů Gallileových, vesměs v oblasti znalostí technických a přirodovědných. V oblasti společenských vztahů a morálky všeobecně bych nic převratného neočekával, a jestli ano, spíš nějaký převratný průšvih.
Král Šalomoun musel být opravdu moudrý pán. V krátkých, jadrných větách Knihy přísloví nám zanechal poselství, jež kdybychom vzali za své, lépe by se nám vedlo na Zemi. Nepřenášej mezníku starodávního, kterýž učinili otcové tvoji! Neruš zbytečně způsoby, kteréž vznikaly v nepaměti věků! Čekej, až příroda obvyklým během změní nedokonalé v dokonalejší! Může to trvat dlouho pro netrpělivou mysl lidskou; ale nepředstavuj si, že můžeš přirozený vývoj nahradit něčím umělým, čerstvě v čísi osvícené hlavičce vylíhlým!
*
Když jsme u toho: pozorný čtenář si zajisté všiml, že jsem užil způsobu psaní nejsoucího v souladu s poslední pravopisnou reformou: píše se přece – nevzpomínám si už ode kdy - konzervativní, konzervativec, stejně jako prezident a kupa jiných slov. Nebožtík spisovatel Jan Beneš mluvíval v té souvislosti o zbolševisované češtině… no, nebyl bych tak příkrý na pravopisné změny. Jen si dovoluji některé nepřevzít, zvlášť zdají-li se mi za vlasy přitažené nebo dokonce směšné. Tak například jsem si brzy zvykl psát Itálie místo Italie, proti srsti je mi ale dodnes Sýrie, jelikož mě svádí k otázce, zda Ementálie nebo spíš Romadurie. A podobných příkladů více. Dovoluji si tyto odchylky, protože… inu, protože jsem člověk konservativní. Či spíš, nebyl jsem vždy, ale sám život a zkušenost mě k tomu dovedly. Je to zvláštní: socialisté a jiní -isté se domnívali plout proti proudu času a možná i pluli; dnes však představují živel vesměs konformní, kdežto proti proudu pluje téměř bez výjimky konservativismus. Sám, co se pamatuji, jsem býval už od klukovských let v nějakém druhu opozice a jsem doposud. Což má i své přednosti: život v opozici nutí k přemýšlení, kdežto plavba s proudem svádí k duševní lenosti, k opakování, co propověděli jiní. V konečeném důsledku se tak konservativismus stává pokrokovým, kdežto pokrokovost se jeví ustrnule, ne-li zpátečnicky. To se nám to ale pěkně zamotalo, co?
KONEC
Hannover, 12. ledna 2018