Jak jste se probudili do Nového roku? S kocovinou? Čerství jako rybička? Já Silvestr nijak neprožívám, proč mám být ausgerechnet tento den ukrutně veselý? Jsem veselý celý rok, tak mám naděláno a mohu poslední den v roce klidně proplakat…
Pro mne se s Novým rokem změnilo mnoho. Například to, že už nebudu muset trávit noci u letadel. Letadla miluji, ale čtrnáct dní nepřetržitých nočních mne už opravdu unavovalo. Když mi třetího ledna ve čtyři ráno zvonil telefon a já zjistil, že to je z letiště, klidně jsem ho odložil zase na stůl a šel jsem si lehnout. Už s tím nemám nic společného. Po čtyřiceti osmi letech je to zvláštní pocit, ale je to tak.
Podivná zima! Je celý den šero, teploty vysoko nad nulou. Probírám se starými fotkami, kde je ještě sníh. Doby, kdy mě měla má ségra na starost a vodila mě na Okrouhlík, tam v zimě bylo kluziště. Ségře se v té době odrazily bradavky od hrudníku, a tak se snažila balit kluky a mladší brácha byl jen přítěž. Se Šárkou Čvančarovou se kroutily a snažily se na sebe upoutat pozornost. Mně koupily čaj a chleba s hořčicí. „Brácha, tady seď a ani se nehni, nebo ti dám pár facek!“ Za chvíli mi byla zima, tak jsem si kličkou přidělal šlajfky a šel jsem překážet na led. Paťchal jsem po šroubech. Kolem se projížděla ségra se Šárkou a mě nevnímaly. Když jsem se začal dožadovat sestřiny pozornosti, chytly mě každá za jednu ruku a rozjely mě proti mantinelu z odhrabaného sněhu. Neuměl jsem brzdit, a tak jsem se rozplácl na odhrabaném sněhu.
Začal jsem natahovat, sundal jsem šlajfky a plačky jsem šel domů. Měl jsem klíč od domu na šňůrce na krku. Babička se mě ptala, kde je Márinka, a já ji bratrsky práskl. Když přišla ségra domů byla celá červená vzrušením, protože jí nějaký blb vykecával díru do hlavy. Vůbec ji nenapadlo, že jí brácha chybí. Babička jí to poměrně důrazně připomenula. Já jsem stál za babičkou a strouhal jsem ségře mrkvičku. Po babiččině proslovu mě ségra chytila a fackami mě usměrňovala do našeho pokoje: „Tak tys mě prásknul? Brácha, já tě zabiju!“ Zaplul jsem po břiše pod postel. „Vylez, srabe, ať ti jí můžu fláknout!“ „To bych musel bejt blázen, prdlajs!“
Nakonec sestru přestalo bavit mne pronásledovat a také jí zavolala Šárka, a tak krafaly a sdělovaly si své pubertální erotické zkušenosti. Telefon jsme měli dole v hale a já byl bezpečně mimo její dosah. Na druhou stranu musím na obranu sestry říct, že vyhrála v jakési soutěži kolo Junior a nikdy na něm nejezdila. Měla dojem, že jízda na kole je krajně nebezpečná. Já jsem na nějaké šrámy nehleděl a z kola jsem slezl, jedině když jsem šel do postele, nebo u oběda či večeře. U těchto činností skutečně nelze sedět na Arabovi, jak kolo překřtil Jirka Štilijanov, řečený Syn.
Po létech jsem začal opět chodit na Okrouhlík s Amálkou. Té se tam moc líbilo. Byla tam spousta atrakcí a bylo tam vždy uklizeno. Bohužel, dnes je hřiště mimo provoz. Vloni v dubnu ho zavřeli s tím, že bude vše opraveno, prý aby hřiště odpovídalo bezpečnostním předpisům. Bohužel, dodnes není otevřené a jediné, co se změnilo, že rozebrali houpačky a skluzavky i domeček, kde Amálka svačila. Netuším, co na domečku bylo špatně.
V časopise Pětka je spousta fotek starosty Prahy 5 Pavla Richtera. Fotky by mu šly. Na stránkách radnice je rubrika starosty s výzvou, aby se ho lidé ptali, že všem odpoví. Neznám nikoho, komu by odpověděl. Je to typický potentát, který potřebuje ty tupé voliče jen kolem voleb, jinak ho otravují, pakliže se s nimi nemůže prezentovat, například s umělci. Takže co bude s Okrouhlíkem, nevím a asi se to nedozvím.
Zlikvidovali jsme stromeček. Odnesl jsem ho ke kontejnerům. Nevím proč, ale při odstrojování stromečku si vzpomínám na všechny krásné vánoce, které jsem v našem domě prožil. Jak jsme se ségrou leželi celý Štědrý den na břiše na zemi a koukali pod dveřmi do zamčeného obýváku, jestli už u stromečku neleží dárky. Když nás měla maminka dost, zavelela: „Rallye hřbitovy, start!“ Táta nás naložil do stařičké zetky (automobil Z4) a objeli jsme hroby našich blízkých. Když jsme se vrátili, už bylo šero a vypadalo to, že by mohl Ježíšek přijít.
Teď jezdím do Motola dát svíčky na hrob našim já. A zjistil jsem, že i v tak pietní chvíli, jakou je úcta k zemřelým blízkým, může být docela zábava. Stačí k tomu čínské svíčky a indické zápalky. Na zápalkách je sice napsáno Solo Sušice, ale tam se zápalky už dávno nevyrábí, výroba se přestěhovala bůhví proč do Indie. Sirky nejenže odmítají hořet, ale když čirou náhodou chytnou, tak se zlomí a hořící část kamsi odletí. A dojde-li zcela výjimečně ke konstelaci, že se sirka nezlomí a hoří, přiložíte ji ke knotu čínské svíčky. Knot vzplane jasným plamenem. Nemáte vyhráno, po několika sekundách svíčka zhasne, vy musíte knot vydolovat a snažíte se ho znovu zapálit. Když přestanete nadávat, slyšíte od ostatních hrobů: „Doprdele, kterej debil vyrobil ty sirky, odkud jsou ty zasraný svíčky, dyk to nehoří!“ A tak si uvědomíte, že i na pietním místě, jakým hřbitov bezesporu je, může být legrace.
Ať vám humor vydrží celý příští rok!