„Zasuňte kartičku, prosím.“
Vytáhl jsem ze zadní kapsy peněženku a začal odpočítávat bankovky.
„Vy platíte cash?“ Lékárnice pozdvihla obočí v jejím obličeji se zračilo slůvko ještě s tučným vykřičníkem.
„Víte, já peníze vydělávám, jak praví bible, v potu tváře a utrácet je kartičkou mi připadá jako hříšně lehkomyslné mrhání,“ řekl jsem, nikoli poprvé a zcela určitě ne naposledy. Jsem odhodlán, že budu vzdorovat bankám a bankstrům, dokud to jen půjde. Vzpurnost mám geneticky zakódovanou.
„Budete si, člověče, muset zvyknout,“ řekl někdo ve frontě, která se za mnou vytvořila.
Otočil jsem se k malému, seschlému mužíkovi s červeným motýlkem.
„Já vím, pane,“ přisvědčil jsem. „Ve Švédsku už je cash zakázaný, Norsko ho taky chce postavit mimo zákon, Brusel nám to brzy taky poručí, ale ví tady někdo proč?“ Rozhlédl jsem se po lékárně. Odbarvená blondýna, matka s kojencem v kočárku a ten mužík mlčeli. „Až budeme mít jenom kartičky, budou nás mít banky v hrsti a bankstři ždímat jako mokrý hadr.“
„Jezuskote,“ řekla mladá maminka a dala kojenci dudlík.
„Nepřehánějte, člověče,“ pokáral mě mužík. „Banky nám dělají službu, že nemusíme nosit šrajtofle jako vy, a nic to nestojí.“
„Ale jo, něco si strhávají,“ řekla falešná blondýna. „Berou si nějaký poplatky, ale moc to nedělá.“
„Zatím.“ Zdvihl jsem varovně prostředník. „Až budete mít všechny peníze v bance, bankstři snadno zdůvodní, že byste měli přispět na úhradu výloh spojených s jejich službami… maličko zpočátku, třeba jen 0,001 procenta z každé částky, kterou za vás zaplatí. No a pak to procentíčko pravidelně poroste, může být indexované na růst inflace, to zní rozumně, že ano? Představte si, že časem dosáhne třeba 0,005 procenta. Plateb je denně, nevím, snad miliarda jen v Evropě, kde je nás tři sta padesát milionů, znásobeno počtem dní v roce… Můžete si to spočítat, když umíte, ale budou to astronomické sumy . A budou padat jako mana z nebe, kasa cink!“
Přemýšlivé ticho. Jen dítě v kočárku ječelo.
„Nejlepší by asi bylo...“ začala falešná blondýna, ale víc nám neprozradila.
„Strčit peníze pod slamník?“ napověděl jsem jí.
„Jo, to jsem chtěla říct. Pod matračku. To byla banka mýho dědy.“
„Jenomže dneska je jiná doba. A bankstři jsou fikaní. Udělají vše, aby vám to zatraceně zkomplikovali.“
„Ále, to bych se na to podívala. Jsou to mý peníze, že jó!“
„Nechci vám brát růžové brýle, ale Brusel už zrušil pětistovku euro. Velké bankovky se začínají všude stahovat. U nás jednou zruší i tisícovky, my jsme vždy papežštější než papež. Nevím, kolik těch peněz máte, ale jistě dost, aby ve stovkách vám matračku pěkně vyboulily. Bude se vám špatně spát. A kromě toho vlády, které bankám jdou na ruku, budou bankovky nahrazovat novými. Řeknou, že ty se hůř padělají. Budete si je muset vyměnit. Samozřejmě v bance. Tam budou chtít vědět, odkud peníze máte a zda jste je uvedla v daňovém přiznání.“
„To je hrozně rafinovaný,“ řekla blondýna po krátkém zamyšlení. „Můžou mě udat berňáku.“
„Na to vemte jed.“
„Jezuskote,“ vyjekla znovu mladá matka.
„ Prosím vás, ženské, neblázněte,“ konejšil je mužík. „Je to jednoduchý jako facka. Můžete uložit peníze do zlata, diamantů nebo jiných cenností. Kupte si třeba vzácný známky.“
„Když na to máte,“ poznamenala lékárnice. Vzala moje bankovky a drobné a strčila je do kasy. Trefila do černého. Bič je na malé lidi. Velcí dokáží uhnout.
„Přátelé,“ oslovil jsem je vřele. „Vezeme se v tom všichni, ale málokdo ví, k čemu to povede.“ Udělal jsem dramatickou odmlku. „Orwellův Velký bratr bude ve srovnání s bankstry břídil. Toho vůbec nenapadlo se zajímat o to, za co lidi utrácejí peníze. Přitom jde o záležitost velice intimní, je to jako kdyby vás někdo šmíroval v ložnici. Banky budou mít nad námi naprostou kontrolu. Praprapředek Rothschildů správně řekl, že je lhostejné, kdo vládne, hlavní je ovládat prachy. Bankstři můžou omezit částky, které nám povolí vybrat. Budeme závislí na jejich libovůli. Budeme jim muset platit negativní úroky, jakési výpalné, že u nich máme peníze. To, panečku, spustí kasa cink, cink, cink! Budou hrát s našimi úsporami na burze jako v kasinu. Když prohrají, na kom asi se zahojí?“
„Jezuskote!“ zvolala mladá matka. „Co všechno tě čeká, broučku můj!“ Snažila se ukonejšit řvoucího potomka.
„Když jste tak chytrý,“ popíchl mužík s motýlkem, „tak mi řekněte, kam jinam můžu dát peníze než do banky a, jak říkáte, bankstrům?“
„Nevím, jak vy,“ řekl jsem a uložil léky do tašky. „Pro mě je to vyřešený.“
„Vy žádný nemáte,“ usoudila falešná blondýna.
„Ale jo, nějaký mi zbývají, když zaplatím složenky,“ přiznal jsem. „Ale já vím, kam s nimi.“
Zíraly na mě tři otazníky. Když jsem se jimi dost pokochal, řekl jsem:
„Podívejte se, jestli máte v knihovničce Francois Villona nebo si ho někde vypůjčte a nalistujte si v něm Baladu mravoučnou. Najděte si verš‚ ´kam se podějí peníze, co vyděláš‘, nu a v dalším naleznete moje řešení.“
Mírně jsem se uklonil a měl jsem se k odchodu.
„Počkejte!“ Pokřik mužíka s motýlkem mě zastavil u dveří a přiměl, abych se otočil.
„Přejete si, pane?“
„Povězte mi, to jste jen tak pouštěl hubu na špacír, nebo něco víte?“
„Nevím, zda vás uspokojím,“ řekl jsem, „jedna moje známá chodí s Italem, který všude doprovází Maria Draghi. Nedávno s ním byl v Jackson Hole v Americe na potlachu pro šéfy centrálních bank. Řekl jí, že tam to upekli. Do sedmi roků spadne klec. Všichni budeme platit kartičkami a banky se nabalí.“
Dveře se otevřely. Vyšel jsem na ulici.
----------------------------------------------------
P.S. Koho nebaví hledat v básničkách, odkazuji na titulek.