Kdysi v dávnověku pan Lopatka říkával, že mu připadá, jako by někteří čeští spisovatelé psali s kalašnikovem v zádech. Jako by tak seděli u psacího stroje, nic je nenapadalo nebo nevěděli, jak dál, a za zády jim stál voják, který pokaždé, když psací stroj přestane klapat, šťouchne autora (autorku) hlavní do zad: „No tak, ještě větu! Ještě odstavec!“ Nenapíšu, o které spisovatele šlo, co budu někomu kazit náladu.
Taky mám občas pocit, že mě dloubne do zad neviditelná hlaveň kalašnikova. Jako teď. Blížící se Nový rok vyžaduje něco novoročního, a já se večer před spaním zahloubala do myšlenky, že si pod stromeček přejeme obvykle něco konkrétního (třeba mísu na salát, když se ta stará rozbila), kdežto k Novému roku si přáváme spíše něco abstraktního, například hodně štěstí. V polospánku mě ale napadlo, že to je vlastně blbost, kalendář je přece lidský výmysl, ale narození Páně je událost nadčasová. Pak jsem usnula a zdálo se mi, že jsem na Kavkaze, je léto a já žasnu na louce nad zvonečky mateřídoušky, které vypadají stejně jako v Podkrkonoší.
Probudila jsem se ovšem do tmy, jak je v této roční době obvyklé, a přede mnou se tyčil úkol napsat nějaké novoroční přání. Mně se ale nechce psát o politice, média jsou jí plná a není to nic povzbudivého. Číhají na nás volby prezidenta a já bych sobě i vám přála, aby se jím stal někdo jiný než Miloš Zeman. Zjevně se v tom přání míjím s masou voličů; to mi nevadí, proto jsme přece chtěli demokracii, aby si každý mohl volit, koho chce. Vadí mi ale, že je zabarikádovaný Pražský hrad a že kdykoli mluvím se svými přáteli ze zahraničí, vždycky jeví podiv nad tím, kdo stojí v čele českého státu. (Mí domácí přátelé se taky diví, každý má přece takové přátele, jaké si zaslouží…)
Spíš mě zaráží, kolik lidí, které rozhodně nelze pokládat za štamgasty pražské kavárny a které potkávám na běžných nákupech, u kadeřnice, v tramvaji nebo na ulici, má také potřebu se vůči Miloši Zemanovi vymezovat. Nedělají to nejspíš kvůli mně, jsem pro ně běžná zákaznice anebo prostě spolucestující – a mnohdy to ani neříkají mně, povídají si mezi sebou. Asi je to taky „moje bublina“. Kromě prezidentských voleb nás čeká schvalování vlády Andreje Babiše, případně další schvalování další vlády Andreje Babiše – taky nic povzbudivého.
Dloubnutí kalašnikova mě ovšem nutí uvažovat o tom, co svým čtenářům i nečtenářům popřát do nového roku. Kdovíproč bych ráda vymyslela něco originálnějšího – zdraví jistě, o tom netřeba diskutovat. Moc ale nechápu, proč je pro tolik lidí zdrojem spokojenosti to, co si mohou koupit. Pro mne štěstí a spokojenost netkví ve věcech, spíš v čemsi nehmotném, v zážitcích a pocitech. Tak snad abychom se trochu povznesli nad banální konzum a hledali radost ve věcech, které nejsou na prodej ani ke koupi, které mají trvalejší cenu.
LN, 29.12.2017