Zdrojem zla není koexistence náboženství a politiky, odpovědi jsou vždy otázkou výkladu a porozumění
Poslední dobou mnozí moudře rozlišují mezi islámem a takzvaným politickým islámem, jemuž jiní říkají islamismus a právem mu připisují odpovědnost za násilnosti a terorismus. Kvůli ochladnutí islamistického terorismu doporučují muslimským státům aplikovat oddělení světských věcí od náboženství, jak je tomu – cum grano salis – v euroatlantickém prostoru.
Současně se však děsí nemorálnosti euroatlantické politiky! To je zase paradoxně způsobeno tím dokonalým oddělením náboženství od života. Křesťanská etika má své místo v kostele. Mimo kostel se už může každý chovat libovolně amorálně, a taky to tak leckdo dělá, a to prý bez újmy na vyhlídku být spasen, protože nezáleží údajně na skutcích, ale na víře.
A to takoví hlasatelé zase ano, věří silně, že jsou „vedoucí civilizací“ na světě (už jen chybí to zakotvit do nějaké světové ústavy). Občas hovoří nakrátko s bohem a šíří víru a demokracii tak usilovně, že po nich sedm let ani tráva neroste, pročež se zdvihají migrační vlny těch demokratizovaných nešťastníků.
Vyvolení a dvojí metr
Takže první otázka je, jak je to vlastně se vztahem náboženství a světské politiky. Nikdy nezklame jednoduché pravidlo, že do politiky se nejen může, ale dokonce má přenést všechno, co můžeme udělat pro druhé, a výslovně nic, co by zakládalo nějaký náš nárok.
Fundamentalisté všech vyznání se totiž považují za vyvolené, a to na základě chybné četby, interpretace či porozumění. Ono biblické „vyvolení“ totiž nezakládá vůbec žádné právo, ale naopak nakládá na vyvoleného větší odpovědnost za svět. Vše, co vyvolený získá, má sloužit pouze tomu, aby oné odpovědnosti dobře a ještě lépe dostál.
Druhá otázka je, zda vidíme břevna v oku svém, abychom byli hodni být pokračovateli oné dlouhé tradice a nikoliv jejími przniteli. Neboť v biblické knize Přísloví se píše, že „dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností“. Takže každý, kdo používá dvojího metru (třeba stejný jev jednou označí za terorismus, podruhé za boj o svobodu), se sám vyděluje z civilizované společnosti.
Musíme tedy dát pozor, nakolik je spojení náboženství s politikou škodlivé. Jako takové není na závadu, protože jako vždy jde o to, co si z toho náboženství vezmeme. Je to přesně podle pořekadla „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“: ve svatých knihách lze najít mnoho skvostných pasáží, ale i takových textů, jež je radno potichu obejít, obzvláště je-li interpret poněkud natvrdlý a hodlá věci vykládat vytrženě a doslova.
Lze to i bez kolize
Proč tak dlouhý prolog? Protože se hodlám podělit o zprávu, která je celkovým vyzněním docela vtipná, dokládá ale taky, že se sepětí náboženství s politikou nevyskytuje pouze v některých muslimských zemích a že nemusí vždy končit kolizí.
Izraelský Nejvyšší soud stanovil v roce 2015 obecné pravidlo, že náměstek ministra nemůže plnohodnotně vést ministerstvo. Avšak nový vládou předložený zákon má umožnit právě toto. Proč?
Poslanec knesetu Jákov Litzman (United Torah Judaism) by měl vést ministerstvo zdravotnictví, avšak velký gurský chasidský rabín Jákov Arje Alter mu zakázal být ministrem.
Důvod je zřejmý – ministr je členem kabinetu a sdílí kolektivní odpovědnost za vládní rozhodnutí, z nichž některá porušují ustanovení o šabatu (v poslední době třeba nepřetržité práce na opravě železničních tratí). A to je zase věc, přes kterou pro chasidy – abychom se drželi tématu – „vlak nejede“.
A tak na ministerstvu spravedlnosti dali hlavy dohromady a vypracovali návrh zákona, který by stanovil, že ministerstvo zdravotnictví spadá do portfolia premiéra, který za něj nese vládní odpovědnost. Takže jmenovat ministra zdravotnictví není třeba, přičemž ministerstvo bude prakticky řídit náměstek neexistujícího ministra. A náměstek není členem kabinetu, který občas učiní rozhodnutí, jež porušují šabat, což by Litzmanovi, kdyby byl ministrem, vadilo. Jelikož však nebude ministrem, ale jen náměstkem, odpovědnost za to neponese. A vlaky budou jezdit dál.
Toto řešení je jakousi kostrbatou odpovědí na to, jak sladit projekci náboženství do politiky. A ovšem, vzbuzuje mnoho dalších otázek. Nicméně soudím, že dokládá, že koexistence náboženství a politiky není zdrojem zla sama o sobě. Jen si přejme, aby se onen průnik týkal také ostatních přikázání desatera. A to je pevně v základech všech monoteistických náboženství, včetně islámu.
LN, 18.12.2017