Onehdy jsem potkal kamaráda, a on je to mánička: tak se říkalo před dlouhatánskými lety mladým mužům s vlasy dle vzoru Beatles. O máničkách se dnes občas píše, zvláště pak v souvislosti se vzdorem k režimu. Píše se tak oprávněně, režim neměl beatlesované mládence v oblibě. Někdy se to promítalo i do sfér nepřímo režimních. Uvedu příklad ze vzpomínky. Párkrát jsem s kamarádem nakupoval v bufetu u nádraží ve Strančicích a bufeťák šidil na váze. Když jsme to zjistili, v příští návštěvě jsme ho přiměli, aby zakoupený salám převážil. On se podíval na mého kamaráda a zvolal velkým hlasem:
„Máničkám neprodáváme!“
Ony ty máničky, to nebyl první režimem neoblíbený typ účesu. Z důvodů dnes už zcela nejasných byl o desetiletí dříve pronásledován typ zástřihu vlasů vzadu na krku – na havla, nemělo to naprosto nic společného s Václavem Havlem. Bylo to řešeno tak že vlasy tam tvořily náhlý schod, nikoli pozvolnou fazonku. No a když měl mladík takto ostříhaný ještě vlnu nahoře na hlavě, říkalo se tomu kohout, pak musel počítat s tím, že ho policajti budou legitimovat pětkrát denně. To ovšem bylo v dobách, kdy jsem ještě za sebou tahal kačera, naplno jsem zažil až tu beatlovskou mánii.
Když dnes potkám chlapíka s vlasy na ramena, je to muž obstarožní až starý a vlasy má buď šedivé, nebo groteskně černé, chemické. Dnes už by taková vlasová mánička neriskovala, že ho neobslouží bufetář ve Strančicích, spíš ho v tramvaji oslovi osmnáctiletá slečna, jestli si nechce sednout. Vlasy na ramena, to už dávno není vzdor. Je to projev nostalgie podobě, kdy střih vlasů byl projev politické orientace.
Tenkrát to měli pánští kadeřníci těžké. Pánové nosili dlouhé vlasy, ovšem vlasy nepěstěné. Stříhali a v šampónové vodě máchali si je sami. Zato dnes mohou holiči mít zlaté časy. Mladí mužové nosí vlasy pečlivě zastřižené a s potěšením vidím, že mají opět takový ten hřebínek nahoře, dá se říci, že je to přímý potomek někdejšího vlasového havla.
Vlasy na ramena, to je projev včerejška. Podobně tomu bylo počátkem devatenáctého století. Nešlo o vlasy, šlo o paruku s copem, oblíbený to mozartovský atribut. Copař, to bylo pejorativní označení pro šosáka, pro měšťáka. Pro Engelse byl Goethe copař, čteme v pojednání o Ludvíku Feuerbachovi. Cop coby politický odznak tedy Engelsovi ležel v hlavě ještě v osmdesátých létech!
Jak je to dnes, nevím. Táži se v duchu, zdali je pečlivě střižený účes vzadu na fazonku s napomádovanou vlnou na temeni politický projev. Pokud ano, pak čeho?
Měl bych to podrobit empirickému zkoumání a na základě terénní zkušenosti učinit nějaké závěry s ambicí na hodnověrnost.
Bohužel nemohu.
Mám pleš, a jsem tudíž z oblasti výzkumu tohoto druhu automaticky vyřazen.
LN, 11.12.2017