Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Značně „infekční“ Předlice

7.12.2017

V pátečním večerním televizním zpravodajství (1. prosince 2017) jsem v souvislosti s informacemi o stále se rozrůstající epidemii žloutenky v Ústeckém kraji zahlédl záběry Předlic – jedné ze čtvrtí města Ústí nad Labem. Záběry kamery byly doslova drastické.

Tuny odpadků, neuvěřitelná špína a lidské výkaly všude, kam se podíváš. Takovéto „kul­turní prostředí“ si kolem sebe vytvářejí obyvatelé této ústecké části, které eufemisticky ozna­čujeme jako „nepřizpůsobivé“.

Ale pravdou je pravý opak. Tito lidé se dokonale přizpůsobili okolnostem, které je vůči ostat­ním občanům našeho státu nespravedlivě zvýhodňují.

Masy těchto jedinců se obvykle soustřeďují v lokalitách, v nichž bytové domy vykoupili spe­kulanti. Často velmi levně od městské části. Jejich noví majitelé byty a jejich části pro­na­jímají za doslova nekřesťanské peníze, které však „nájemníci“ neplatí ze svého, ale ze stát­ního pří­spěvku na bydlení. Tedy z peněz poctivě pracujících lidí.

Když už je prostředí v dané lokalitě nesnesitelně znečištěné, rozhodnou se místní úřady pro „ pomoc“. Na veřejné náklady přistaví na místo kontejnery a zajistí naložení a vyvezení všech odpadků na placené skládky. Tohoto úklidu se místní obyvatelé až na naprosté výjimky zá­sadně osobně neúčastní. Netrvá ani moc dlouho a situace se opakuje jak z kopíráku.

Jenomže mezitím je většina objektů jejich nájemníky takzvaně „vybydlena“ natolik, že z bezpečnostního hlediska začíná být neobyvatelná. A tak se místní „nájemníci“ postupně stě­hují do nové lokality, v níž se totožný proces začne odehrávat znovu, od počátku.

Protože se majitelé dříve obytných objektů obvykle včas zbaví převedením majetku na tak­zvané „bílé koně“ nebo sdělí, že na likvidaci staveb nemají prostředky, nezbývá místním úřa­dům, než je - obvykle dokonce za vyšší cenu - vykoupit nazpět a na veřejné náklady je ne­chat od­borně zbourat. V této souvislosti mne napadá již legendární věta z jedné z povídek Šimka a Grossmanna:

„Tomu říkám koloběh života! Toho se měl dožít Darwin!“

Vysvětlovat si výše popsaný proces „chudobou“ místních obyvatel je nesmyslné. Většina z místních si díky nejrůznějším sociálním dávkám žije podstatě lépe než průměrná rodina s dětmi či důchodce. Dospělí kouří, popíjejí, jejich děti nosí značkové oblečení, vlastní kvalitní mobily a vesměs jsou téměř všichni otylí.

Jako reportér kdysi populárního časopisu Svět v obrazech jsem navštívil řadu zemí, z nichž některé patřily k těm nejchudším na světě. Jejich obyvatelé s mnoha dětmi a s příjmem několika dolarů denně žili často jen v chýších z vlnitého plechu a se střechou z palmových listů, ale uv­nitř i v okolí bylo téměř vzorně čisto. Takže kulturní a hygienická úroveň života nebohatých lidí nemá příčinnou souvislost s jejich konkrétní finanční situací.

Takže naši „bohatí chudí nepřizpůsobiví“ nejenže již léta ekonomicky žijí na úkor větši­nové společnosti, ale na příkladu žloutenkové epidemie v severních Čechách lze dokumento­vat, že ji svým „životním stylem“ dokonce i ohrožují.

Někteří dospělí i děti z negativně vyhlášeného sídliště v Předlicích kálejí všude, kde se jim za­chce. V přeneseném slova smyslu dlouhodobě kálejí i na hlavy nás všech, kteří cho­díme do práce a poctivě platíme daně.



zpět na článek