V pátečním večerním televizním zpravodajství (1. prosince 2017) jsem v souvislosti s informacemi o stále se rozrůstající epidemii žloutenky v Ústeckém kraji zahlédl záběry Předlic – jedné ze čtvrtí města Ústí nad Labem. Záběry kamery byly doslova drastické.
Tuny odpadků, neuvěřitelná špína a lidské výkaly všude, kam se podíváš. Takovéto „kulturní prostředí“ si kolem sebe vytvářejí obyvatelé této ústecké části, které eufemisticky označujeme jako „nepřizpůsobivé“.
Ale pravdou je pravý opak. Tito lidé se dokonale přizpůsobili okolnostem, které je vůči ostatním občanům našeho státu nespravedlivě zvýhodňují.
Masy těchto jedinců se obvykle soustřeďují v lokalitách, v nichž bytové domy vykoupili spekulanti. Často velmi levně od městské části. Jejich noví majitelé byty a jejich části pronajímají za doslova nekřesťanské peníze, které však „nájemníci“ neplatí ze svého, ale ze státního příspěvku na bydlení. Tedy z peněz poctivě pracujících lidí.
Když už je prostředí v dané lokalitě nesnesitelně znečištěné, rozhodnou se místní úřady pro „ pomoc“. Na veřejné náklady přistaví na místo kontejnery a zajistí naložení a vyvezení všech odpadků na placené skládky. Tohoto úklidu se místní obyvatelé až na naprosté výjimky zásadně osobně neúčastní. Netrvá ani moc dlouho a situace se opakuje jak z kopíráku.
Jenomže mezitím je většina objektů jejich nájemníky takzvaně „vybydlena“ natolik, že z bezpečnostního hlediska začíná být neobyvatelná. A tak se místní „nájemníci“ postupně stěhují do nové lokality, v níž se totožný proces začne odehrávat znovu, od počátku.
Protože se majitelé dříve obytných objektů obvykle včas zbaví převedením majetku na takzvané „bílé koně“ nebo sdělí, že na likvidaci staveb nemají prostředky, nezbývá místním úřadům, než je - obvykle dokonce za vyšší cenu - vykoupit nazpět a na veřejné náklady je nechat odborně zbourat. V této souvislosti mne napadá již legendární věta z jedné z povídek Šimka a Grossmanna:
„Tomu říkám koloběh života! Toho se měl dožít Darwin!“
Vysvětlovat si výše popsaný proces „chudobou“ místních obyvatel je nesmyslné. Většina z místních si díky nejrůznějším sociálním dávkám žije podstatě lépe než průměrná rodina s dětmi či důchodce. Dospělí kouří, popíjejí, jejich děti nosí značkové oblečení, vlastní kvalitní mobily a vesměs jsou téměř všichni otylí.
Jako reportér kdysi populárního časopisu Svět v obrazech jsem navštívil řadu zemí, z nichž některé patřily k těm nejchudším na světě. Jejich obyvatelé s mnoha dětmi a s příjmem několika dolarů denně žili často jen v chýších z vlnitého plechu a se střechou z palmových listů, ale uvnitř i v okolí bylo téměř vzorně čisto. Takže kulturní a hygienická úroveň života nebohatých lidí nemá příčinnou souvislost s jejich konkrétní finanční situací.
Takže naši „bohatí chudí nepřizpůsobiví“ nejenže již léta ekonomicky žijí na úkor většinové společnosti, ale na příkladu žloutenkové epidemie v severních Čechách lze dokumentovat, že ji svým „životním stylem“ dokonce i ohrožují.
Někteří dospělí i děti z negativně vyhlášeného sídliště v Předlicích kálejí všude, kde se jim zachce. V přeneseném slova smyslu dlouhodobě kálejí i na hlavy nás všech, kteří chodíme do práce a poctivě platíme daně.