Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 441
Sedím v autě a čekám, až kluci dokončí nakládání letadla. Jsou skoro čtyři hodiny ráno, do skel auta buší kapky deště hnané větrem. Je počasí takového druhu, že by člověk ani psa ven nevyhnal. Mé povolání ovšem potulování venku v plískanici, ale i v krásném počasí vyžaduje. Teď je ten první případ, tj. plískanice. Ten pitomý diesel nehřeje, jenom smrdí a ta špetka tepla, která zaplaťpánbůh vznikla, uteče, když musím jít něco rozhýbat. Strašně rád v takové slotě lezu po žebříku nahoru na high loader, což je zařízení, kterým se nakládají kontejnery na palubu letadla. Těžké kontejnery často poškodí zámky na podlaze nákladového prostoru a je třeba jim domluvit. Naštěstí se dnešní noc nic takového nestalo, a tak jen obcházím mašinu, jestli se některému dovedovi nepovedlo do ní najet. Pak se zavřu v autě a snažím se zahřát.
Odpoledne jsem se byl podívat na svého čerstvého vnuka, no spíš vnoučka. Není mu ještě ani měsíc. Amálka se tak stala členem klubu starších sourozenců. Vzpomněl jsem si, jak má sestra vzala mou výchovu do svých rukou. A to doslova. Když ji naši pověřili, aby mě pohlídala, domnívala se, že takový dohled spočívá v tom, že jí budu posluhovat a za to budu odměňován šťouchanci, pohlavky a kopanci. Na druhou stranu musím spravedlivě říct, že když se o totéž pokusila nějaká její kamarádka, dostala od ní facku, protože je nikdo výchovou nepověřil.
Nedávno jsem byl v Jeep baru a tam jeden mlaďoch slavil narozeniny. Byla tam s ním parta podivných vrstevníků, kteří se nijak mezi sebou nebavili. Ale nebyly to mé narozeniny, takže mi do toho nic nebylo. Poměrně brzy omladina odešla a zůstaly tam po nich téměř plné obložené mísy, takže jsme v oslavě pokračovali.
„Jsem se tady bavil s Kotaškou.“
„Počkej, ten kluk u baru se jmenoval Kotaška?“
„Jo, proč?“
„A bydleli tady Na Fialce?“
„Jo, ale to už je dávno, oni se odstěhovali, když ten dům vrátili původním majitelům.“
„Já jsem znal jeho tátu a strejce. Když jsem byl malej, tak mě mlátili. Když jsem šel ze školy, tak mě dohnali a tahali mě za kšandy a řvali: Pérovačky za dvě kačky z Tuzexu! Pak je pustili a mě to lísklo do zad a bolelo to. Nebo mě jen tak pro zábavu nafackovali. Já jsem utíkal Podlipkami a když byla zavřená branka, tak mě dohnali a znovu mi dali do držky. Kotašky jsem nenáviděl!“
„Tak jsi to mohl mladýmu vrátit, ale on je fajn.“
„Fajn, nefajn. Je to Kotaška, a tudíž debil!“
Ale jistou satisfakci jsem nakonec měl. Když jsem chodil domů s modřinami na obličeji a s utrženými kšandami, ségra se mě ptala, co se mi to stalo. A protože mlátit mě směla jenom ona, tak řekla:
„Brácha já si na ně zítra počkám, já jim dám mlátit našeho Honouška, to můžu z výchovných důvodů jenom já.“
Druhý den jsem šel ze školy a věděl jsem, že Kotaškové jdou za mnou. Nějak se jim do akce nechtělo. Tak jsem je pobídl:
„Kotaška-podrážka, Kotaška-podrážka!“
„Cos to řekl ty zmetku?“
A už jsem slyšel dupání, jak běželi za mnou. Když jsem se blížil k naší brance zařval jsem:
„Ségra!“
Otvřela se branka a ségra zasáhla. Dala oběma Kotaškům pěstí, oni si ustlali na zemi a koukali na mou rozezlenou sestru, která se nad nimi tyčila a řvala:
„Mýho bráchu si budu mlátit sama, hajzlové, ať už vás tady nikdy nevidím!“
Netušili, že narazili na trojnásobnou mistryni republiky v plavání, která svůj volný čas trávila v posilovně a v bazénu. Od té doby chodili raději Třístoličnou, jenom aby ji nepotkali, a mě ignorovali.
Ostatně s pravačkou mé sestry se seznámil také můj někdejší tchán na mé svatbě, když se jako známý vesnický macho domníval, že může mou sestru beztrestně osahávat. Ségra připravovala nějaké obložené mísy a on za ní neustále lezl. Já jsem k věci přišel, až když ležel na zemi a ségra nad ním stála a řvala na něj, že ho varovala, aby na ní nesahal.
„Na svatbě mé dcery se nenechám mlátit, to ne, sem už nikdy nevkročím!“
Bohužel svou hrozbu nesplnil… Takovou pohanu sto šedesát centimetrů velký předseda národního výboru nemohl přenést přes srdce! U nich na vsi byl za frajera a tady s ním takový méněcenný tvor, jakým je ženská, vytře podlahu! Dnes je ségra stará paní a Kotaškův syn netuší, s kým byl v Jeepu…
Jsem zvědavý, jak se Amálka smíří s tím, že nebude jedničkou a že se všichni budou točit jenom kolem jejího mladšího brášky. Zatím jen vyžaduje pozornost, jako že si mi vleze na klín a řekne:
„Dědo, už jsi tady takovou dobu a ještě jsi mě nekousnul do zadku!“
To je takový obřad u nás, a tak to musím splnit. Za deset let to po mě určitě chtít nebude.
Z mých úvah mě vytrhnul Miloš, který zaklepal na okénko auta, že je letadlo hotové, že musím jít pracovat. Natáhnul jsem si přes sluchátka kapuci, připojil jsem se k letadlu a začali jsme ho vytlačovat na start.