Nedávno jsem jel tramvají a nechtě jsem vyslechl hovor dvou asi tak patnáctiletých dam na kulinářské téma, hodnotily jídlo ve školní jídelně. Jely se mnou dost dlouho a mluvily nahlas, takže jsem je musel poslouchat, i když se to nesluší.
„Hele, plíčky na smetaně, no já jsem se málem poblila! Vidělas ten hnus? Cože, tys to i jedla? A bylo to dobrý, no ty ses dočista pomátla!“ „Jak můžeš říct, že je něco hnusného, když jsi to nejedla? Já zase nemůžu hrachovou kaši, ale tu jsem jedla a udělalo se mi po ní šoufl. Byla to kaše s párkem a na ní byla cibulka. Párek jsem vyndala a opláchla, ale kaše jsem si dala dvě lžíce a nedojedla jsem to. A to jsme měli dopoledne trénink a já jsem měla hlad jako kráva!“
Vzpomněl jsem si na svá školní léta a školní jídelnu. První až devátou třídu jsme chodili do jídelny ve škole na Podbělohorské ulici. Od šesté do deváté, které jsme absolvovali ve škole na Plzeňské 32, jsme pod pegagogickým dozorem za mohutného řevu letěli Klamovkou nahoru do druhé školy na oběd. Na Plzeňské jsme jídelnu neměli. Teď tam není ani devítiletka, je tam nějaká vznešená střední škola. Kdy jsme neletěli, ale jenom řvali, bylo jedině tehdy, když nás doprovázel obecně neoblíbený učitel tělocviku Pouček. To jsme se vždy zastavili u zdi školky v Klamovce, kde bylo velkým písmem napsáno „Pouček je vůl“. On se mohl přetrhnout vzteky a řval na nás, ale my jsme se seřadili a ukonili památce tohoto vola. Na Malé Straně je zprofanovaná Lenonova zeď, my v Košířích jsme měli Poučkovu zeď! Několikrát se ten idiot snažil nápis v noci zamalovat, ale jako v turínském plátnu se zjevil obrys Kristova těla, nápis hodnotící tohoto učitele se vždy znovu objevil. Jednou, když se to snažil zamalovat, ho sebrali policajti. A protože tehdy pískal nějaký důležitý zápas a policajti byli fanoušci mančaftu, který poškodil, smlsli si na něm na fízlárně U Demartinky. On krom toho, že nás učil tělocvik, tak byl ještě mezinárodním fotbalovým rozhodčím. Prý ho nedávno Pelta vyznamenal, to ho měli vyfotit u té zdi, křídu ještě mám!
V jídelně na Podbělohorské nevařili špatně. A mně nevadí ani plíčky na smetaně, ani hrachová kaše. Na té kaši se ale při jednom večírku u nás shodli téměř všichni přítomní. K tomu pojídali rybu na červeném kari. Musím přiznat, že jistý rozdíl mezi červeným kari a hrachovou kaší bych viděl, ale byl jsem asi jediný, kdo řekl, že mu to chutná. Stejně dopadly i vnitřnosti na různé způsoby. Já je sice nesmím, neb mám dnu, ale mám je rád. Takové srdce s polskou omáčkou nebo na špeku, to je dobrota. Akorát jednou jsem se šklebil, a to když jsem pracoval v Anglii a v kantýně na letišti Luton jsem si přečetl jen začátek jídla a hned jsem se postavil k okénku a dostal jsem skopová játra s peprmintovou omáčkou. Miluji jehněčí a skopové a jistá pachuť toho masa mi nevadí, ale v těch játrech je ta pachuť umocněná a bylo to pro mne nepoživatelné. V Edinburku mi šéf doporučil skotskou specialitu huggis, což jsou skopové vnitřnosti ve střevě (něco jako teplá tlačenka). Zuzana si dala steak a ten byl jako „dekel od hajzla“ a mně přinesli na talíři cosi, co bylo poměrně malé. Ale bylo to skvělé a hlavně strašně syté! Když jsem pracoval v Thajsku, jedl jsem kde co a nikdy mi to nevadilo, Thajci vaří skvěle! Nejsem přítelem italské kuchyně. Do italských restaurací chodí Zuzana se synem. Mně to nic neříká. Pracuji teď pro televizi UP! A tam je tým mladých lidí, mladších než můj syn. A tak když někde natáčíme a oni objednají pizzu, dám si ji s nimi, hlad je nejlepší kuchař. V Německu, když jsme nebyli v jídelně muzea, tak jsme se zastavili na večeři v KFC, protože jsme už pletli nohama a KFC bylo nejblíž. Tato jídla nasytí, ale nenadchnou. Plastová kultura se nestala mým šálkem čaje.
Jak jsem ty holky poslouchal, v břiše mi seděl můj milovaný chlebíček s vajíčkem, vlastně dva. Ve Vodičkově ulici je lahůdkářství, má svatyně. Bohužel, chlebičkáren ubývá a já bych je chránil zákonem. Jako slavíme Ježíška a ne Santa Klause, chránil bych chlebíčkárny proti nájezdům cizáků. Taková s odpuštěním sračka, jako je Baguette boulevard nebo McDonnald, to u nás nemá co dělat! Vraťte nám jídelny s ovarerm, jazykem a s kolenem! Kdo má jezdit až na Pavlák k Mrázkovi!