Kouzlo nechtěného se povedlo zachytit v jedné restauraci v čínském Lien-jün-kangu na východě země. Při přípravě pokrmu tam z pánve vylezl jeden z krabů a přitom se mu náhodou povedlo vypnout sporák. Mohl tak zachránit nejen sebe, ale i své kamarády, kteří v pánvi zůstali, uvedla agentura AP. Na krátkém videu, natočeném 5. září, jsou vidět čtyři živí krabi částečně ponoření do tekutiny v pánvičce na zapnutém vařiči. Všichni se v nádobě zmítali, až se jednomu z nich povedlo utéct. Klepetem se u toho trefil tak šikovně na vypínač, že celý sporák vypnul. Otázkou je, jestli někdo koncem října vypne sporák, na kterém se začíná povážlivě dusit naše demokracie, neboť v programech stávajících volebních stran není něco podobného ani naznačeno.
V dějinách naší země to ovšem není nic nového. Čtěte následující úryvek:
Politické spektrum se dělí na vzájemně se potírající skupiny a strany. Líté boje svádějí mezi sebou staročeši a mladočeši. Nešlo o programy, ale o lidi. Rozdíl mezi nimi vystihl skvěle herec Prozatímního divadla František Ferdinand Šamberk: „Kohopak mám volit? Mladočechy volit nemůžu, protože jsem staročech. A staročechy taky volit nebudu, protože jsou to pitomci.“
Úryvek jsem vybral z jednoho staršího literárního zamyšlení spisovatele Radko Pytlíka (*1928), kterého známe jako autora monografií o Jaroslavu Haškovi, Bohumilu Hrabalovi či Franzi Kafkovi. Známy jsou i jeho literární toulky Prahou. A právě z oněch toulek pochází drobná stať nazvaná „Písně otroka“, odkud je i výše uvedený úryvek. Ovšem po několikerém přečtení oné statě jsem si uvědomil, že je nutné ji uvést celou, a bez komentáře. Myslím, že si vybere každý. Třebas i ten, jehož se kritická slova, charakterizující dobu před více než sto lety, aktuálně týkají. Tedy:
***
Ke konci devatenáctého věku vládne v Čechách tísnivá nálada. Po velkém nadšení v letech šedesátých nastalo vystřízlivění. Habsburská vláda se dohodla s Maďary na dualismu, Čechům byla zacpána ústa. Nadešla doba krizí, výčitek a zklamaných iluzí. Ve tvrdé hospodářské konkurenci se ukazují nejen přednosti, ale i kazy české povahy: nedůslednost, netrpělivost, sklon k panikaření. Tísnivá situace se pochopitelně promítla i do oblasti duchovní.
Všeobecně se mělo za to, že okolní země jsou na tom lépe. Jen Češi zůstali osamoceni, jsou zatrpklí, ublížení. Už nestačí jen vzpomínat na slavnou husitskou minulost a oslavovat mučedníky z roku osmačtyřicátého. Trvalými neúspěchy naší politiky se prohlubuje krize národa a českého charakteru.
Politické spektrum se dělí na vzájemně se potírající skupiny a strany. Líté boje svádějí mezi sebou staročeši a mladočeši. Nešlo o programy, ale o lidi. Rozdíl mezi nimi vystihl skvěle herec Prozatímního divadla František Ferdinand Šamberk: „Kohopak mám volit? Mladočechy volit nemůžu, protože jsem staročech. A staročechy taky volit nebudu, protože jsou to pitomci.“ Dusná, tísnivá byla ta doba koncem let osmdesátých. Z vězení nebo z emigrace se vraceli revolucionáři z roku 1848, lidé zatrpklí, znechucení, nedůvěřiví, do sebe obrácení. Žádný div, že někteří z nich v této atmosféře zradili a podlehli návnadám policie. Takové byly konce halasného vlastenčení!
Maďaři si vynutili autonomii; Češi vyšli naprázdno. Bez přátel, bez spojenců, bez mocenské opory. Co nyní, odkud čerpat posilu? Z tradice, z vlastních iluzí, z minulosti? V osudné chvíli zastoupila politiku literatura. Obrovskou pozornost vzbudila sbírka básníka Svatopluka Čecha s podivným názvem: Písně otroka. Mírný, tichý, jakoby zakřiknutý člověk, jemuž se mezi přáteli důvěrně říkalo Sváťa Dobrák, projevil se zde jako národní bard, věštec. Básníkovo pero dovedlo získat nadhled nad hanebnou přítomností i nad stereotypními oslavami minulosti. Načrtl dokonce satirický typ - domácího pana Broučka. Vytvářel poemy a dramata, v nichž křísí v lidech víru v duchovní hodnoty, poněvadž národu v této situaci už nic jiného nezbývá. Překonat dobový marasmus neznamená vždy pouze kritizovat minulost či neblahou přítomnost: znamená to dát lidem víru v budoucnost. Naznačit, že jsme schopni obstát v zápasech doby a Evropy. - „Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele v něm.“ A tichý, osamělý člověk sedá k pracovnímu stolu a píše básnickou epopej, výkřik zraněného a mnohokrát oklamaného srdce.
„Vidím snahy roztříštěné
slyším hesel pustou směs,
duchů proud se různě žene,
smetá dnes, co včera vnes.
Každý hlásá nové zvěsti
každý jiné dráhy klestí,
každým jitrem nový vůdce
vstává s rušnou družinou -
kéž by raděj všechny ruce
v houšť se shlukly družně spjatou,
za velikou, za všem svatou
za myšlenkou jedinou!“
Otrok, spoutaný řetězy a toužící po svobodě, stává se symbolem národního osudu. Od chvíle, kdy tato básnická sbírka vznikla, bylo to roku 1894, získala obrovský ohlas. Vyšla v několika vydáních. Na dnešní vkus jsou tyto verše poněkud rozvláčné, zatížené dobovou rétorikou a těžkopádnými, dekorativními metaforami.
Ale mířily přece k naprosto jiné době! A měly jasné poslání: nezabývat se malichernými spory a hádkami politických samozvanců. Nepodléhat rezignaci a neklesnout ke lstivé poníženosti otroků. Nepodlehnout falešným slibům a nástrahám. Probouzet ducha naděje i vzpoury. Nevyhýbat se ani kruté sebekritice, nebát se sáhnout i ke sžíravé sarkastické perzifláži.
Neboť nikdy, od žádného okamžiku a odnikud není návratu. Opěvovat a vzpomínat na to, co bylo, co současný život zavrhl a překryl, je naprosto bezúčelné. Slepovat rozbitou amforu národní jednoty a síly ve jménu znovuvzkříšení slavné minulosti? Marná snaha. Jedno je však jisté: i v srdci otroka dříme víra v budoucnost a v rovnoprávné postavení. Jen věštba, nikoliv politika, přispěla k tomu, že se obecná mysl roztříštila na drobné osobní zájmy a nerozbila o ostré úskalí dějin. I v dobách evropské koexistence a plurality je třeba hrdých a sebevědomých občanů. Skončit s mentalitou otroků. Jen jako rovný s rovnými lze žít - neboť lokajství a slepá poslušnost každého časem znechutí. Ať tak či onak, doba je vždycky nějaká. Hlavní věcí je člověk, jeho tvůrčí elán a duševní síla.
Na rohovém domě v Ovenecké ulici č. 2, tam kde je dnes divadlo U panáků (čp. 557), všimněme si zašlé a černající tabulky. Je na ní napsáno, že zde v letech 1890 - 1895 bydlel básník Svatopluk Čech. Ano, v tomto tichém letenském zákoutí vznikaly Písně otroka.
***
Post scriptum: Za necelých 14 dnů dostanou voliči v Česku hlasovací lístky pro letošní podzimní parlamentní volby. Zájemců o poslanecké křeslo je 7 539. Do voleb je posílá 31 stran a hnutí. Na každé místo v dvousetčlenné dolní komoře připadá téměř 38 zájemců! Průměrný věk kandidátů se blíží k padesáti letům. Je to dobře nebo špatně?