Jen se mi ta dvě slova mihla kolem uší – „černá hodinka“. Ani nevím, jestli jsem je zaslechla v tramvaji, na ulici, či snad v rozhlase, ale nejdou mi od té doby z hlavy. Držet černou hodinku, jen tak sedět za stmívání a povídat si, mívalo své kouzlo, sbližovalo to. Dnes už se takové věci asi nevedou, lidé se sdružují na sociálních sítích.
Moc se mi taková změna nelíbí. Je to sice rychlejší, člověk nemusí nikam chodit – ale copak mám méně času než dřív? Je to přece spíš naopak, kdejaká technika nám ušetří spoustu práce a času. (Vzpomínám, jak jsme si kdysi s Haničkou notovaly, že největší vynálezy lidstva jsou lis na česnek a automatická pračka. Kdo někdy vyvářel, máchal a věšel plenky, dá nám nejspíš za pravdu.)
Mám ale dojem, že bere za své sdružování, že posezení s blízkými lidmi nahrazuje čím dál víc hrabání v chytrém telefonu, že se nám naši přátelé, živí lidé, mění ve své vlastní portréty na obrazovce. A ač nejsem psycholog, docela vážně si lámu hlavu s tím, co to s lidskou společností postupně udělá. Nelámu si ji jen já, četla jsem o tom i lecjaké teorie.
Ty telefony a počítače jsou samozřejmě velice užitečné, šetří čas a usnadňují práci. Jenže co s tím ušetřeným časem děláme? Byla bych si myslela (a vlastně si i myslím), že ušetřený čas lze nejlíp využít k tomu, aby člověk pobyl s lidmi, které má rád, vyslechl, co mají na srdci, svěřil se s tím, co těší a co trápí jeho. Zřejmě ale bude lidská společnost vypadat jinak: každý se uchýlí do vlastní bubliny, rodiče místo čtení pohádek posadí děti k tabletu, aby si pohádky pouštěly samy.
Je mi líto toho mizejícího bývalého světa a sama se neumím rozhodnout, je-li to jen nostalgie po tom, co jsem znala a v čem jsem žila, prostě průvodní jev stárnutí, anebo zda si tou změnou skutečně škodíme. Všelijaké moderní vymoženosti používám, vnímám ale jasně, že vyměnit s někým pár e-mailů je úplně jiné, než s ním jít na pivo nebo na kafe. Někdy to jinak nejde, nedá se zajet na kafe do dalekého města nebo země, ale stejně je elektronická komunikace pro mne jen náhražka. Pro práci je to báječné; člověk se nemusí složitě domlouvat a pak někam jít s rukopisem, prostě jen klikne myší a rukopis je, kde má být.
Copak se náš život má skládat jen z práce? Co z nás za dvě tři generace bude, když ze života vyřadíme lidskou družnost – nebo když ji omezíme na počítač a mobil? Abyste mi rozuměli, nechci vrátit čas před ty vynálezy, jen si myslím, že bychom s ušetřeným časem měli zacházet rozumněji, že bychom ho měli využít k tomu, co je nám jako společenským bytostem vlastní a přirozené, co jsme dělali tisíce let, co lidstvo pamatuje. Třeba aspoň občas držet se svými blízkými, s rodinou nebo přáteli, černou hodinku: zavzpomínat, popovídat si o tom, co nás napadá, vyprávět si, co se nám zdálo, pobýt spolu. Co takhle hodinku denně bez elektřiny?
LN, 29.9.2017