Přesně to mělo zaznít od zastánců lidských práv, ženských práv, práv migrantů, práv žen a dětí na útěku před válkou a chudobou a všech dalších lidí ohrožených nějakým druhem nesvobody nebo nouze. To mělo zaznít před soudem o „právo“ nosit šátek.
Jsi v zemi, kde neznamenáš míň než muž. Zde nemůže o tobě rozhodovat tvůj otec, bratr ani jiný muž z rodiny nebo dokonce předseda nějakého spolku. Ani manžela ti nikdo nepřidělí, můžeš si ho vybrat sama, a taky zaměstnání nebo studium podle svých předpokladů. Můžeš řídit auto, když uděláš řidičák, tady se totiž (zatím) nedává na základě rasové, náboženské nebo genderové příslušnosti.
Kdyby po tobě šli ti, kteří si myslí, že jsi jejich majetkem, jsi jim podřízená a musíš je poslouchat, nedáme tě. Ochráníme tě, jsme bezpečnou zemí, která garantuje lidem svobodu a rovnost. Máme na to právní, bezpečnostní i neziskové páky.
Jiná věc je, pokud jsi srozuměna s tím, že máš čvrtinovou hodnotu muže a v rodné zemi nemůžeš řídit ani kolo. Protože jsme si jisti, že tě to poškozuje, nemůžeme s tím souhlasit, ani tě v tom podporovat. Pokud je to tvoje volba, není v souladu s naším pojetím občanské a genderové rovnosti a tento stát, který není lhostejný ani k domácímu násilí, není pro tebe.
A ještě jiná věc je, že jsi-li muslimka, činí tě to i přes tvou méněcennost před muslimským mužem nadřazenou všem ostatním. Pak symbol tvého ponížení může být současně symbolem tvé nadřazenosti. A to není k zahození, kdo z nás to má.
Autorka je pracující důchodkyně