O nadcházejícím víkendu se bude v Praze u Hvězdy pořádat rekonstrukce bitvy na Bílé hoře. Viděl jsem to už dvakrát, je to velkolepá podívaná a vodím tam posluchače mého fotografického cyklu Dílna. Aktéry jsou nadšenci válečné historie, kteří si libují v přesných replikách starých zbraní a uniforem, pohyby vojsk a dění na bojišti studují do detailu a těší je sdílet zájem s podobnými nadšenci bez ohledu na věk, pohlaví a státní příslušnost.
Viděl jsem to, jak řečeno, dvakrát, obdivoval jsem historickou věrnost dění na bojišti a přitom jsem se přistihoval při poťouchlých myšlenkách. Těžko se jim ubránit: je to tak věrné, tak „jako by“, že vás nemůže nenapadnout, jak snadno by se to dalo obrátit a jak snadno by takzvaní naši mohli císařské zahnat zpátky, od Hvězdy až k zastávce tramvaje Bílá hora a pak dál kolem benzínové pumpy OMV po karlovarské, a tam by na dálničním křížení s Pražským okruhem císařská soldateska nevyhnutelně zabloudila a část by popadala i s mušketami a halapartnami do přilehlé retenční nádrže Jiviny. Čímž by se historie zvrátila a my byli ušetřeni třísetletého úpění.
To se nestalo loni a takřka jistě k tomu nedojde ani teď. Což nás zas tak moc mrzet nemusí, protože jsme jinou bitvu na Bílé hoře slavně vyhráli už v týdnu čerstvě minulém.
Pražské zastupitelstvo totiž zamítlo obnovu mariánského sloupu, svrženého tlupou žižkovských vagabundů vedených notorickým alkoholikem a výtržníkem Frantou Sauerem v listopadu roku 1918.
Je vcelku jedno, že onen mariánský sloup nemá s bitvou na Bílé hoře nic společného, ledaže je barokní, s katolickým ritem spjatý, a pak by s ní muselo být spjato vše barokní a katolické, co vzniklo od 1648 výše. Podstatné že, že mýtus o sloupu coby oslavě zlořečené bitvy přežívá a že je natolik živý, že vedení Prahy změnilo svůj názor a schválenou již obnovu barokní památky zamítlo. Obnova památky podle aktuálních vítězů bělohorské bitvy je popření smyslu českých dějin.
Zdá se tedy, že i v jednadvacátém století přebíráme ubrečenou poraženeckou koncepci Čechů coby poražených, uražených a ponížených, a kráčíme vstříc století dvaadvacátému století s otiskem kopance na zadnici výrazně zobrazeným.
Pořád se ještě diskutuje o vyrovnání s minulostí. Vyrovnání s komunistickou minulostí, o tom nemá smysl mluvit, protože není komunistická minulost, ale komunistická přítomnost. Když může soudružka Semelová vykládat svoje rozumy v Knihovně Václava Havla, tak jakápak komunistická minulost. Konec konců, i ten mariánský sloup zatípli komunisté ruku v ruce s jinak nabarvenými příbuznými. S tím musíme žít, taková je realita.
Ale že nejsme schopni se srovnat s minulostí starší, kdy jsme byli účinnou a produktivní součástí fungující a vážené evropské velmoci, to je věru smutné. K tomu nás čeká dlouhá cesta.
LN, 18.9.2017