Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Muriel Blaive jako fake news

21.9.2017

Mediální prostor v poslední době zaplňují názory francouzské historičky pracující pro Ústav pro studium totalitních režimů Muriel Blaive. Přitom je stále více jasné, že se jedná o další „fake news“, resp. kybernetický útok, za kterým pravděpodobně stojí ruští hackeři, KGB, Putin a zbytky Kominterny. Bohužel, česká média a novináři tyto fake news opět bezmyšlenkovitě přejímají. I zvolení jména této internetové postavy nepostrádá určitý smysl pro humor vlastní tajným službám. Křestní jméno navozuje na kultovní kreslený seriál Káji Saudka a odkazuje k nebesům, tedy satelitům, odkud se se signál internetu šíří. A zkuste si její příjmení vyslovit ve francouzštině.

Muriel je k dispozici i v 3D verzi a tak i diváci televize mohou vidět postavu, která se pohybuje a mluví, což tomuto fejku dodává na důvěryhodnosti. Přitom její názory jsou natolik absurdní, že to řediteli Ústavu Zdenkovi Hazdrovi nestojí ani za komentář či dementování.

Muriel je součástí širšího proudu zpochybňování historických skutečností a předkládání alternativních pravd. Není to jisté, ale možná je i navázána na předvolební kampaň levicových politických stran. Oblíbeným internetovým poselstvím této postavy je tvrzení, že v archivech nenachází žádné doklady o totalitní minulosti Československa. Lidé za komunismu měli přeci co jíst. A protože naprostá většina lidí neseděla ve vězení či v pracovních táborech, ale chodila do práce či do škol, o totalitní režim se přeci nemohlo jednat. Ze závěrečných odborných srovnání režimů Pol Pota v Kambodži a Mao Ce-tunga v Číně pak vychází Gottwaldův režim v Československu jako demokratický ráj na zemi.

Samozřejmě, tvůrci Muriel nejsou tak hloupí, aby jí nevložili do úst i nějakou kritiku. Tak třeba Muriel opakuje, že chybou komunistického režimu bylo, že lidem neumožnil cestovat. Ale i k této výtce pak existuje odborný historický výzkum a jeho závěry (časopis Týden 11.9. t.r.).

Redaktor: „Napsala jste, že pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů nenašli tolik důkazů o teroru, ve které zakladatelé doufali. Co jste tím myslela?“

Muriel: „Bylo to vlastně logické a určitým způsobem legitimní, že se nejprve hledaly rysy, které potvrzovaly jednoznačně zlý obraz o minulém režimu. Ale výzkum – zdůrazňuji, že to je jen můj soukromý názor, který nemusí reprezentovat ústav jako celek – přináší rozpačité výsledky, například o zabitých lidech na hranicích. Být zastřelen u železné opony je jednoznačným příkladem odporného charakteru komunistického režimu a je třeba uctít památku těchto obětí. Přitom i zde je to občas složitější, než se zdá. Při bližším pohledu na jednotlivé případy se ukázalo, že ze tří stovek bylo sto cizinců a jen menšina z onoho zbytku u se snažila utéct kvůli politickým motivům – alespoň podle toho, co dnes lze rekonstruovat. Mezi zastřelenými byli například zubař, který chtěl utéct od manželky se svou těhotnou milenkou, zloděj prchající před policií nebo dva chlapci se špatným vysvědčením, kteří se báli rodičů. Další problém je, jak zacházet s mrtvými pohraničníky. Byli oběťmi, protože kdyby tam nebyla železná hranice, nepadli by třeba na elektrický drát a nezahynuli? Nebo jsou viníky jako orgán moci, i když tam třeba nesloužili dobrovolně? Naším cílem je pochopit jednotlivé strategie. Potřebujeme také přesnou definici a klasifikaci obětí, spolupracovníků a tak dále.“ Konec citace.

Četli jste někdy větší alternativní pravdu ke střílení lidí, kteří se pokusili nelegálně překročit hranici, když to legálně nešlo? Sto z nich byli cizinci, tak co je nám do nich, ti se přeci nepočítají. A z politických důvodů utíkala menšina, v komunistických archivech přeci všichni byli označeni jako zločinci. V internetové historii byly podobné fiktivní postavy již použity, stačí vzpomenout na Laru Croft, která postřílela všechny mafiány. Nicméně v případě Muriel by Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám mělo důrazně zakročit.

Autor je ročník 1957, nikdy nebyl členem Pionýra, ani SSM, ani KSČ, přesto za dělnické peníze vystudoval v sedmdesátých letech ČVUT



zpět na článek