Neviditelný Pes

FEJETON: Případ Blaive

18.9.2017

Co se kdekdo tak pustil do Muriel Blaive? Ve snaze tomu porozumět jsem si přečetla, co napsala, a nic strašného jsem na tom neshledala. Pravda, nejsem teoretik, takže se moc nezabývám nuancemi pojmu „totalitní“, přenechávám to povolanějším. I růže by přece – zvána jinak – voněla stejně. A režim, v němž jsem prožila víc než polovinu dosavadního života, by pod jiným názvem páchl stejně ohavně, byť ne ve všech dobách stejně intenzivně. Tak třeba začátkem sedmdesátých let by na manifestaci SSM těžko přišly samy od sebe tisíce lidí. Být členem SSM bylo tehdy spíš ostudné – a na konci let osmdesátých se z funkcionářů SSM stali oslavovaní vůdcové revoluce.

Ani slova o „společenské smlouvě“, která leckomu rvou uši, mi nepřipadají nikterak kacířská: docela dobře si pamatuji, jak se mí spolužáci snažili, aby mohli cvičit na spartakiádě. Já ne, ale ne proto, že to byla oslava režimu, nýbrž proto, že mi organizované cvičení připadalo celý život jako opičárna. Uznávám, že je to svého druhu úchylka („A taky lenost,“ podotkl Davídek). To snad není jistá společenská smlouva? Samozřejmě, jde o smlouvu jiného druhu, než když si sednou představitelé Občanského fóra ke stolu s představiteli režimu, ale smlouva to je – obě strany vědí, co se od nich čeká, a dokud to plní, nic se jim neděje. Vy, praví režim, budete dělat, že jste spokojení, budete chodit do průvodů, zdobit okna, hlasovat na schůzích a vůbec vnějškově projevovat loajalitu, a my vás za to necháme, abyste si mysleli, co chcete, a postaráme se, aby v krámech bylo aspoň něco ke koupi. To mluvím samozřejmě o době normalizace, ne o padesátých letech.

Přijde mi absurdní vysvětlovat veřejně Muriel Blaive, že tu byly politické procesy, politické vraždy a tvrdé pronásledování. Nepochybně to docela dobře ví a nikde to nezpochybňuje. Spíš zpochybňuje, že Československem vedla neviditelná, ale těžko překročitelná hranice: na jedné straně zlí komunisté, na druhé tiše (nebo méně tiše) vzdorující národ. Ale vždyť to tak nebylo! Skutečnost byla podstatně složitější, a to v každém období komunismu. Lidí, kteří se s režimem pouštěli do křížku, bylo po celou dobu jen málo (výjimkou bylo pár týdnů po 21. srpnu 1968) a nebylo divu. Režim uměl náramně dobře zastrašovat, předvádět, jak to dopadne s těmi, kteří nebudou ochotni držet hubu a krok.

Jednou z věcí, které mi tehdy, za komunismu, připadaly ohavné, byla předstíraná jednomyslnost: jiné názory se prostě nepřipouštěly, umlčovaly a trestaly. A najednou zase cítím závan toho ohavného odéru: copak si Muriel Blaive nemůže myslet, co chce? Opravdu si všichni musíme o komunismu myslet totéž? Jistě, nikdo ji neupálí na hranici ani nezavře do kriminálu, ba ani nevypoví ze země, ale proč se místo věcné diskuse – ve které budou nesouhlasící polemizovat s tím, co skutečně napsala, a ne s tím, co se podle nich za tím skrývá – tady rozpoutala divže ne štvanice?

LN, 15.9.2017



zpět na článek