Musím se vám s něčím svěřit: byli jsme natáčet v Bratislavě a druhý den jsme měli jet do Brna. Protože jsem druhý den nemohl, jsem jel z Brna vlakem do Prahy a kluci tam zůstali. Nechtěl jsem riskovat peklo zvané D1, proto jsem zvolil vlak. Osobně proti železnici nic nemám. Naopak, vždy jsem měl doma vláčky, a kdybych měl místo, měl bych je dodnes. Aale to bych musel dát pryč letadla...
Našel jsem si rychlík EuroCity. Protože se Hlavní nádraží opravuje, vlak odjížděl z Dolního nádraží. A tady to začalo. Nikde v Brně neexistuje šipka „Dolní nádraží -->“. Jeli jsme orientační závod „najdi si své nádraží“. Kluci dostali dobrý nápad - sledovat koleje. Po několika neúspěšných pokusech jsme zapnuli navigaci a ta nás zavedla do slepé ulice, kde byly rozmlácené domy, rozbitá a opuštěná auta. „No, tady to snad nemůže být!“ A bylo! Na konci ulice stáli policajti a hrnuli se k nám, aby „pomáhali a chránili“ se slovy: „Ste neviděli tu značku? Tady nemáte co dělat, vypadněte!“ „A kdepak je tady místní zastávka železné dráhy, mladý muži?“ Policajt cosi zavrčel ve smyslu tom, že jsme cajzli, a nechal mě vystoupit.
Vzal jsem si z auta věci, rozloučil se s kluky a osiřel jsem před omlácenou budovou, která nejspíš byla nádražím. Zahlédl jsem jsem ceduli „K vlakům“ a ocitl jsem se na začátku dvacátého století. Protože jsem nikde nenašel kasu, kde bych si koupil lístek, došel jsem na nástupiště. Jediné, co připomínalo náš letopočet, byla světelná tabule, kde naskakovala jména vlaků a jejich příjezdy. Jakéhosi bezdomovce, který vyspával na lavičce, jsem se zeptal, kde se tady prodávají jízdenky. Vyšlo z něj: „Ehšš, ššš, haššš!“ a při tom mával rukou jako ven z nádraží. Tento muž nahrazující informace ČD mě navedl před budovu nádraží a tam jsem po dřevěných schůdcích přišel k oknu, kde seděla paní, která na můj pozdrav „Dobrý den vinšuju“ zavrčela: „Kam to bude?“ „Matičko, do Prahy a to rychlíkem a to co nejdříve!“ „Jedině České dráhy, rychlík Jaroslav Hašek v 17:35 za 255 Kč!“ I zaplatil jsem a dostal jsem jsem lístek. Proč se rychlík jmenuje po věčně ožralém rudém komisaři, to mi hlava nebere.
Skvělé brněnské Dolní nádraží vyniká pohostiností a čistotou. Nenašel jsem ani bufet, ani stánek s novinami, ani toalety. Zato špíny tam bylo poměrně dost. Je-li toto vizitka moravské metropole, jak potom musí vypadat město? Ani se mi to domyslet nechtělo.
„Chrr, chrr-pozor u první koleje, na první kolej chrr, prásk, chrr při chrr rychlík česk prásk prd, prd ah, směr chrr aha.“ Přijel rychlík Jaroslav Hašek. Kupodivu načas. „Já jezdím z Brna zásadně v restauračním voze. Do Prahy je to tak za tři piva.“ To mně poradil jeden kolega ze štábu televize. I uposlechl jsem jeho rad a sedl jsem si do toho vozu. Vlak se pohnul, přišel obslužný muž a zeptal se, co to bude. Podal mi jídelní lístek a já si vybral menu. Byla to zelňačka a svíčková. Musím uznat, že obojí bylo skvělé. Dal jsem si k tomu pivo. Když se Budvar hlásil o své, šel jsem na záchod. Tam jsem se vrátil do reality. Říká se, že „podle záchoda poznáš úroveň národa“. Tady České dráhy dostály své strašné pověsti. Špinavý záchod, na zemi papírové ubrousky, všude voda a moč. Jak za starých časů!
Jinak ubíhala cesta dobře. Netuším, jestli evropské expresy, které jedou rychlostí 300 km/h, také tak hází jako rychlík Jaroslav Hašek. Nevyzpytatelné pohyby vagonu byly asi také důvodem, proč byl záchod tak znečistěn. Když si člověk na toaletu sedl, voda v míse změnila záchod na bidet. Vakuové odsávání nefungovalo nejlépe. Proč nemají České dráhy ve svých vlacích EuroCity uklízečky? Ale to bych toho asi chtěl moc.
Abych vše jen nehaněl: jídlo bylo opravdu skvělé a za rozumnou cenu. Personál příjemný. Za neuvěřitelné smrdutého alternativního cestujícího, který se dožadoval toastu, kde nesmí být ani vlákno masa, za toho skutečně České dráhy nemohou.