Ta vedra, která nás sužovala minulý týden, těžce dolehla i na naše kočky. Ráno se znaveně připlazily ke svým miskám, ale pak se celý den neukázaly – našly si zřejmě v útrobách bytu chladnější koutek a tam přežívaly. U mne v pokoji se vůbec neukázaly, neběhaly, neskákaly, dokonce ani neškemraly o kočičí sušenky.
Pak jsem se jednoho rána usadila k počítači, abych v Posledním slově popřála Karolu Sidonovi k pětasedmdesátinám. Chtěla jsem připomenout jeho hrdinský kousek, při němž vystříhal nahaté fotografie Ludvíka Vaculíka, které Vaculíkovi zabavili estébáci a jakýsi časopis se je neostýchal zveřejnit. Karol byl tenkrát trafikantem – a zrovna když jsem se snažila si vzpomenout, kde ten jeho trafikantský stánek stál, opřely se mi o koleno bílé kocouří tlapky.
„Bylas na tý technoparty?“ zeptal se zkoumavě Davídek. Nejspíš si kočky myslely, že když byly zalezlé, mohla jsem klidně odjet a ani by si toho nevšimly. „Nebyla. Co bych tam asi tak dělala?“ odpověděla jsem. „Takže ani nevíš, jak to dopadlo?“
To jsem věděla a pověděla: „Byli tam policajti, vyzvali technaře, aby se rozešli, ti se nerozešli a veselili se dál. A pak policajti dokonce uznali, že můžou tak rozjaření těžko odjíždět, protože pod vlivem alkoholu se nesmí řídit.“ Zřejmě jsem to říkala dost pobaveně, protože Davídek se na mne mňoukavě obořil: „A to se ti jako líbí, jo?!“
Zkusila jsem dělat chytrou – „Ono je to složité...“ „Co je na tom složitýho? Zdupali cizí louku, nadělali škodu a lidi se nemohli kvůli tomu jejich kraválu vyspat. Měli je policajti vyhnat, za co je platíš?“
A mně se vybavily příšerné výjevy z rozhánění technoparty v roce 2005, zmlácení technaři, pronajatá louka převálcovaná nejen tančícími, ale ještě i policejními oddíly, na několik hodin zastavená dálnice v pětatřicetistupňovém vedru. „To bys chtěl, aby to udělali jako v roce 2005?“ otázala jsem se vyčítavě. Jenže ouha, v roce 2005 Davídek ještě nebyl na světě, nepamatuje se na to. „Nevytahuj se, že jsi starší,“ namítl kocourek. Chaluha, která nás mezitím přišla poslouchat, se škodolibě zapojila do debaty. „A na co teda tu policii máte, vy lidi, když neumí zjednat pořádek? Když si majitel louky postěžuje, že mu dupou na louce, má je z tý louky vyhnat a basta.“
„Majitelé si nestěžovali,“ bránila jsem se. „No a co? Takže podle tebe, když policie vidí, jak někdo někoho mlátí, má na to koukat a nic nedělat, dokud ten mlácenej nepodá žádost o pomoc?“ namítly svorně kočky.
„Ne. Policie má chránit veřejný zájem PŘIMĚŘENĚ!“ rozhořčila jsem se a vybavila si, jak policajti svého času s chutí mydlili do demonstrantů. Rozpoutat agresi je, jak známo, nebezpečné. „A co je to přiměřeně?“ zeptal se Davídek.
No jo, toť otázka. Za kolik ran pendrekem stojí kus trávníku? Stojí za šok, za zlomenou končetinu? Ne ne, do toho se lépe nepouštět. Poslala jsem přiměřenou silou kočky do háje, ale na Karola už mi nezbylo místo.
LN, 11.8.2017