Německý parlament schválil homosexuální manželství. Tedy už ne registrované partnerství, ale rovnou manželství. Těžko se ubránit otázce, s čím přijdou příště.
Nabíledni je odpověď, že nepřijde nic, protože dál se už nedá jít. Nicméně zkušenost ukazuje, že vždycky je kam jít. Ve vzpomínkách se vracím k rozhovoru, který jsem vedl s Jiřím Hromadou, nesmírně sympatickým to pánem, který v té době byl capo di tutti capi českých gayů. Tehdy bylo téma registrovaného partnerství čerstvé. Já byl stoupenec té myšlenky. Jako scifista – a sci-fi není literatura, to je způsob myšlení – jsem byl vycvičen v kontextuálním vnímání partnerských institucí. My scifisté víme, že osmipohlavní obyvatelé planety Ró ve slunečním systému Abraxa budou mít jiné uspořádání vztahových institucí, než jaké byly, když si můj dědeček babičku bral. A taky že v roce 2000 budou tyto instituce jiné než v roce 2100 a v roce 2200.
Už tehdy jsem tvrdil, že změna v těchto věcech by měla být širší a měla by zasáhnout širší okruh interesentů: osobně znám několik lidí žijících ve třech, přičemž „ten třetí“ je doslova outlaw, vyděděnec. Tohle jsem tenkrát panu Hromadovi taky říkal a on se té myšlence bránil. Říkal něco v tom smyslu, že si to ti heteráči mají vyřídit v rámci dané legislativy, mohou se rozvést a zase oženit či vdát, a na moji námitku, co když nebudou chtít, zněla odpověď v tom smyslu, že mají smůlu. Řeč ale šla o těch registrovaných partnerstvích a že ta jsou důležitá, aby jeden mohl navštívit druhého v nemocnici a měl právo na zdravotní informaci, to byla tehdy základní argumentace. Adopce dětí samozřejmě nepřechází v úvahu, jak mě taková otázka napadla. No jo, a teď tu máme manželství se vším všudy.
Byla to zajímavá doba před těmi dvaceti, pětadvaceti lety. Tehdy jsme rozjížděli sci-fi měsíčník Ikarie. V tom prvním ročníku jsem přeložit povídku O Happy Day od kanadského spisovatele Geoffa Tymana. Ten nám ji poskytl zadarmo a vyslovil potěšení a podiv, že máme tak nepříčetnou odvahu, že ji zveřejníme. Ona to byla dystopie o světě ovládaném feministkami. Muži byli coby nežádoucí živočišný druh odsouzeni k exterminaci a jako kápové ve vyhlazovacích táborech sloužili gayové. Připadalo mi zábavné panu Rymanovi sdělovat, že u nás máme svobodu tvorby a že jsme se cenzury a buzerace čerstvě zbavili a máme svobodu. Pan Ryman nám vzkázal, ať si ji užijeme a hlavně ať nám vydrží. Tehdy jsem moc ten jeho postoj nechápal, dneska ano. Moc by mě zajímalo, jestli by někdo tu povídku po pětadvaceti letech otiskl v časopise – já překlad rád poskytnu bez nároku na honorář a pan Ryman by asi taky nic nechtěl.
Já gayům manželství přeji a feministkám jejich rozhořčení taky. A sobě přeji, aby mi Lidové noviny i za rok, za dva daly prostor k úvaze toho typu, jakou zde zveřejňuji dnes.
LN, 10.7.2017