Nastoupila jsem do tramvaje a padla na mne malomyslnost. Trefila jsem na výpravu mladých turistů; bylo jich asi deset, ale protože neseděli všichni vedle sebe, dělali dojem, že je jich padesát: hulákali na sebe anglicky přes celou tramvaj. Opravdu mi nevadilo, že si nemám kam sednout, stejně jsem musela po třech zastávkách přestupovat. Ale vybavilo se mi, jak jsme tři dny předtím s kamarády seděli ve Vratislavi na Solném placu na zahrádce před restaurací a náladu nám krutě kazila společnost asi dvaceti mladých turistů, kteří také mluvili anglicky. Co mluvili, hulákali jak stádo paviánů! Vynikal mezi nimi mladík v růžových dámských šatech s čelenkou, kterého si ten nejvyšší ze společnosti přehodil přes rameno, stáhl mu spodní kalhotky a jeden po druhém ho plácali přes nahý zadek. Což o to, člověk se může dívat jinam – co mi skutečně vadilo, bylo, že na sebe musíme křičet, a stejně se skoro neslyšíme. „Připadám si jako v dobyté zemi,“ poznamenal ve vzácné chviličce ticha jeden z kamarádů. Připadala jsem si v té tramvaji taky jako na dobytém území...
Přestoupila jsem, posadila se a přede mnou bylo volné místo. Nastoupila starší paní a starší pán; zjevně se neznali. Paní mu ukázala na volné místo: „Posaďte se.“ Ale jemu se nechtělo: „Ne, to by se nehodilo.“ „Ne, ne, jen se posaďte.“ Pán byl zjevně starší, tak jsem se jí snažila pomoci a řekla mu: „Jen se posaďte, vždyť je to mladá kočka.“ Když jsme na něj byly dvě, sedl si, ale omluvně pravil: „Já jsem zvyklý respektovat ženy.“ Paní pravila: „Nedělejte si z toho hlavu, já stejně jedu na koncert, budu celý večer sedět.“ „Jdete na Hudečka?“ zeptal se. „Ne,“ řekla, „na ženský sbor.“ A dodala na jaký a kam. „A já jedu do Rudolfina,“ řekl pán. „Tam je dneska smutno,“ řekla paní a pustili se do debaty, jaký byl Jiří Bělohlávek – ukázalo se, že ho oba znali. Pak začali řešit, kdo tak bude jeho nástupcem, a shodli se, že asi Jakub Hrůša.
Neměla jsem k tomu co dodat, nejsem zběhlá, ale měla jsem pocit, že jsem se přenesla do jiného světa. Ti dva mluvili zdvořile, vůbec se neznali a měli společné téma. Bylo mi, jako bych se vrátila někam, kde se mi líbí a vždycky líbilo a kde bych chtěla být pořád. Vstala jsem: „Posaďte se,“ řekla jsem té paní. Udiveně se nadechla: „Ale...“ „Já totiž vystupuju.“
A vystoupila jsem. A jak jsem tak kráčela tam, kam jsem mířila, úplně jsem přestala myslet na všechno, co mě štve. Na politiku, na různé sprosťárny, které vidím kolem, na to, že se vystavují mrtvá lidská těla, ba i na to, že se svět ubírá neblahým směrem. Proč já si s tím dělám starosti? Přece jsem právě jasně viděla a slyšela, že ten obyčejný svět, kde nejde jen o prachy a moc, pořád existuje, že je dostupný a že to nemusejí být vždycky zrovna moji kamarádi. Neměla bych se rozběhnout za tou tramvají a poděkovat těm dvěma? Ne, tramvaj bych nedoběhla a zbytečně bych je i sebe přivedla do rozpaků.
LN, 9.6.2017