Jedna strana internetu označuje CNN za producenta fake news. Druhá strana tvrdí, že fake news je právě toto obvinění proti CNN. To, co se zdá být nepochybné, je, že při přípravě reportáže došlo k inscenaci. A všichni víme, že to není první případ a že se to netýká pouze CNN.
Asi se shodneme na tom, že „vylepšené“ jsou v televizi reklamy. Ale když si inscenaci při natáčení reportáže spojíme s klíčem, podle kterého jsou vybíráni hosté do mainstreamových médií, a ještě pomyslíme na nápadnou nadnárodní shodu médií ohledně hodnocení otázek, jako je klimatická změna, americký prezident, migrační krize nebo evropská integrace, tak by některé z nás mohlo napadnout, že si reklamy a zpravodajství ohledně pravdivosti mnohdy moc nezadají. Ti radikálnější by dokonce mohli dojít k závěru, že reklamy jsou tou pravdivější částí vysílání.
Že se již nedá ničemu v mainstreamových mediích věřit? Tak daleko bych nešel. Naopak. Jednu naprostou jistotu totiž máme. Dává nám ji mesianismus, který se v případě mnohých pracovníků v médiích projevuje tím, že se chovají jako doživotní majitelé zjevené pravdy. A ta jistota? Zkreslování půjde vždycky jenom jedním - tím správným - směrem.
Dlouhodobě se zabývám politickou korektností. Její filosofie zní: Když popíšeme svět tak, jak si ho přejeme, tak ho tak lidé budou vnímat. Pohyblivé obrázky jsou politická korektnost pro pokročilé. Když zobrazíme svět takový, jaký ho chceme mít, tak ho tak budou lidé i vidět. A pak ten, kdo se dívá jen na správné televizní zprávy, nahlíží pouze do správného světa. A když se nám navíc podaří omezit možnosti těch, kteří píší a zobrazují svět, jaký si nepřejeme, tak bude existovat jenom ten správný svět. Pravda, jen do okamžiku, než do toho práskne další bomba.