Ke všem starostem, co si zčásti vlastní vinou přivodil, přidá si prezident Miloš Zeman možná ještě jednu. Avizoval, že udělí milost doživotně odsouzenému Jiřímu Kajínkovi. Ozývají se totiž hlasy, že i za normální situace by to bylo „netaktické“ vzhledem k tomu, že se Zeman bude ucházet o znovuzvolení. Zrekapitulujme si důležité momenty kauzy Kajínek, abychom pochopili, co na případu mohlo prezidenta tak zaujmout.
Jiří Kajínek byl v roce 1991 odsouzen za loupež a útok na veřejného činitele (spoutal dva policisty a vysílačkou o tom vyrozuměl operačního důstojníka). Dostal spektakulárních 11 let, spíše kvůli znectění policejního sboru než kvůli tomu, že by byl nebezpečný. Kajínek byl znám jako špičkový bytař, který ale nechodil do osobních ataků.
V lednu 1993 mu byl pro dobré chování přerušen trest. V průběhu této vycházky dokonce navštívil ministra spravedlnosti Jiřího Nováka, ten však neprojevil o revizi jeho případu zájem. Kajínek se do věznice již nevrátil a byl opětovně zadržen až za rok, v únoru 1994.
V roce 1995 byl obžalován a v roce 1998 odsouzen na doživotí za trestnou činnost, jíž se měl v mezidobí dopustit (dvojnásobná vražda a pokus o třetí, padělání a pozměňování veřejné listiny, maření výkonu úředního rozhodnutí a nedovolené ozbrojování).
V říjnu 2000 Kajínek utekl z nejstřeženější věznice Mírov poté, co byl rozhodnutím ředitele věznice přestěhován z cely s oknem do dvora do cely s oknem do krajiny, přestože to poradní orgán řediteli věznice výslovně nedoporučil.
V prosinci 2000 byl Kajínek zadržen v bytě Marie Černé, manželky jednoho z „orlických vrahů“.
V únoru 2001 dal ministr spravedlnosti Pavel Rychetský k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, neboť byl zděšen z mnoha pochybení v procesu vedoucího k doživotnímu trestu.
Pochybnosti
Tento případ je podle mínění zkušených kriminalistů jediným v historii československé a české kriminalistiky, při jehož vyšetřování nebyla provedena rekonstrukce, ani vyšetřovací pokus. Tento fakt je alarmující zejména proto, že jednou z klíčových otázek je počet střelců. Soud dospěl k závěru, že jediným střelcem byl někdo jako Houdini, neboť střílel ze dvou pistolí a ještě přitom zručně přebíjel.
Další pochybnost vzbuzuje neregulérně provedená rekognice, kdy svědkům byl Kajínek nejprve fyzicky vystaven, a pak ho podle fotek „poznali“.
Zastavme se u věrohodnosti svědka, na základě jehož výpovědi byl odsouzen člověk na doživotí (a položme si otázku, zda by se jeden každý z nás s něčím takovým smířil, kdyby šlo o jeho osobu). Citujme bez komentáře z odůvodnění rozsudku:
„Lze souhlasit se stanoviskem obhajoby, že svědek Pokoš je obecně nevěrohodný. Svědčí o tom četné záznamy v opisu rejstříku trestů, skutečnost, že byl odsouzen pro vydírání obžalovaného Vlasáka, jedná se o osobu, kterou policisté označují jako kriminálně závadovou. Přitom je nepochybné, že v části své výpovědi o kontaktech s obžalovaným Vlasákem nevypovídá tento svědek pravdu, když popírá skutečnost prokázanou při jeho pravomocném odsouzení, a to, že byl jedním z vyděračů. Pokud obhajoba zpochybňuje gesto, jimž svědek Pokoš při hlavním líčení označil za přítomnosti svých blízkých obžalovaného Kajínka jako střelce, soud naopak přítomnost matky a sestry poškozeného považuje za moment, který svědčí o pravdivosti tvrzení tohoto svědka. Poškozený totiž před svou matkou označil vraha jejího syna a člověka, který se ho pokusil usmrtit. Přitom pochází z romského etnika, pro které jsou typické úzké pokrevní vazby, se svým bratrem byl neustále v kontaktu a soud nevěří, že by pro nějakou manipulaci nechal uniknout trestu skutečného vraha.“
Anabáze pokračuje
V září 2001 ale Nejvyšší soud zamítl jak Rychetského stížnost, tak i návrh na provedení rekonstrukce trestného činu.
V říjnu 2001 podal ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš stížnost k Ústavnímu soudu, protože při zamítnutí Rychetského stížnosti Nejvyšší soud porušil ústavní právo, když neumožnil veřejné projednávání případu (bylo rozhodováno bez Kajínka). I Burešova stížnost byla zamítnuta.
V listopadu 2001 Kajínek požádal o milost prezidenta Václava Havla.
V lednu 2002 prohlásil ministr vnitra Stanislav Gross, že policie nenašla nic, co by mohlo znovu otevřít proces.
V listopadu 2003 Kajínek požádal o milost prezidenta Václava Klause.
V lednu 2004 se díky reportáži Novy objevil nový svědek, případ začala znovu zkoumat Inspekce ministra vnitra, avšak opět prý nenašla nic, co by spojovalo policisty coby zločince s touto kauzou.
V září 2004 Krajský soud v Plzni zamítl žádost o obnovu procesu.
V listopadu 2004 šla advokátská stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni na pražský vrchní soud. Ten stížnosti vyhověl a případ vrátil k novému projednání Krajskému soudu v Plzni.
V průběhu roku 2005 vypovídali před Krajským soudem v Plzni noví svědci, avšak soud jejich výpovědi neshledal natolik závažnými, aby obnovil proces.
V červnu 2006 Vrchní soud v Praze zamítl stížnosti jak proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o zamítnutí obnovy procesu, tak i proti podjatosti soudce Boučka.
V srpnu 2006 podal ministr spravedlnosti Pavel Němec stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka k Nejvyššímu soudu, ten ale stížnost zamítl.
V listopadu 2007 šly dvě advokátské stížnosti ve prospěch Jiřího Kajínka k Ústavnímu soudu, ten je ale obě zamítl.
Kajínek má své již dávno odsezeno
Z předchozího je patrno, že mnoho nejrůznějších právníků se shodlo na tom, že tento proces je natolik výstřední, že by se opravdu neměl stát standardem. A že vyžaduje nápravu, protože jeho výsledkem je doživotní odsouzení člověka.
Skutky prezidenta Zemana jsou podivuhodné, ale toto avizované porušení „ústavní zvyklosti“ (přes obrovské pochybnosti radši nechat Kajínka ve vězení), je respektuhodné. Nejsem totiž sám, kdo často s hrůzou pomyslel na možnost, že tam kroutí doživotní trest člověk, který je dost pravděpodobně nespravedlivě odsouzen. A za tu frajeřinu se spoutanými policisty už dávno zaplatil. Vždyť byl za posledních 26 let na svobodě zhruba 15 měsíců.
A co se stane, když bude Kajínek omilostněn? Svědek Pokoš se prý už teď třese strachem před Kajínkovou mstou. Je to asi podobně jako u Pokoše se vším. Půl z toho je pravdy, totiž že se Pokoš třese. Ale ne kvůli Kajínkovi, ten do fyzických střetů nešel. Ten důvod Pokošova třesu bude totiž asi uvnitř. A možná nebude sám. Co z toho plyne? Ve větším nebezpečí bude zřejmě sám Kajínek. Hru totiž sám nerozehrál a asi by i sám rád věděl, o co tu skutečně šlo a kdy to všechno skončí.
LN, 13.5.2017