Vstávat v půl šesté ráno, když člověk nemusí, je blbost. Ale po nočních to má člověk trochu rozhozené. Celý život dělám na směny, ale na stará kolena dělám jen noční a musím říct, že mě to už zmáhá. Ale odejít od letadel?
Člověk, aby se těšil dobrému duševnímu zdraví, se musí těšit z maličkostí. A tak se koukám ven, jak svítá. Zahrada celá kvete, je nádherná. V dolním rohu zahrady máme, co já pamatuji, kompost. V tom samém rohu mají kompost i Vlčkovi. Od nepaměti. Předtím tam měli vyzděné hnojiště.
Jarda Vlček byl ve škole osvobozen od zpěvu. Byla to hrůza, když řval na zahradě nějakou píseň. V době, kdy šla v kinech Vávrova husitská trilogie, se stal vášnivým kališníkem. Ze starého ručníku si udělal prapor, na který si vyšil kalich. Pochodoval po zahradě za mohutného řevu písně „Ktož sú boží bojovníci“. Mám Jardu rád, je to fajn kluk, dnes dědek stejně jako já. Jeho husitské období bylo pro okolí strašné. Nedivím se, že křižácká vojska zbaběle prchala, řvalo-li tuto píseň v řadách husitů několik Jardů!
Jednou opět pochodoval po dvorku s praporem za řevu „bojovníků“. Honza Velický seděl na zdi, která oddělovala jejich zahradu od zahrady Jardy. Když Jarda dopochodoval ke zdi a udělal pochodový obrat, Honza sáhnul po praporu a vytrhnul mu ho z ruky. „Vrať mi bojovou zástavu, jsi papeženec!“ Honza odvětil: „Hovno, a ne papeženec, jsem jenom nasranej, jak nám tady pod okny řveš, ty boží bojovníku, kdo to má poslouchat!“ Vzal „bojovou zástavu“ a zapíchl ji doprostřed hnoje. K tomu zapěl: „Pidlovokej Žižka jede do boje, spadla na něj šiška, zajel do hnoje!“
Jarda byl celý nešťastný zneuctěním svého praporu, který trčel uprostřed hnojiště. Snažil se na něj dosáhnout, ale Honza mu ho posunul až ke zdi a to bylo na desetiletého Jardu už moc daleko. A tak od hnojiště odpochodoval, chvíli stál, pak zařval hlasem mocným: „Bratříci, hrr na ně!“ a rozeběhl se k hnojišti, přeskočil zídku a zabořil se po kolena do smradlavého hnoje. Hrdě se probíjel smradlavou tekutinou, až se dostal k praporu. Vytrhl ho a brodil se zpět, při tom vydával povely práčatům, aby se nebála, že je sice rybník vypuštěný, ale že je víra v Pána přenese i přes tuto překážku. My jsme seděli s Honzou na zídce a koukali na to divadlo. Honza pronesl temně: „Vono to husitství vždycky zavánělo, ale teď už vyloženě smrdí! Jarouši, běž se osprchovat, to je strašnej smrad!“ Po tomto extempore Jarda ve víře poměrně rychle vychladl.
„Dneska se nebojuje, nebo už byly Lipany?“ zeptal se děda, když jsme na zahradě svačili. Ségra ujistila dědu, že byly Lipany v podobě Honzy Velického, a vylíčila, co Honza Jardovi provedl. Děda se málem udusil čajem a sušenkami.
Jarda odhodil husitství a začal za námi lézt do Wellingtonu. Tento známý bombardér byl vtělen do červeného buku, který je na zahradě dodnes. Tam nám Todor udělal palubní desky, které jsme vzali z náklaďáků ze šrotiště Sběrných surovin. Všechno svítilo a dokonce i houkalo. Velouše poháněly staré autobaterie, kterých se válely kolem sběrny mraky. Nevím, proč a odkud se vzaly staré bakelitové telefony, které tam byly také. Todor znalecky vybral ty, které by mohly fungovat, takže jsme měli i interkom. Nahoře v koruně byly dvě plaňky z plotu, to bylo přední střeliště, dole bylo podobné zadní střeliště. Za to husitství byl Jarda nejprve zadní střelec, pak přinesl starý atlas, a tak se stal navigátorem.
Joj, byly to krásné roky! Byly to roky nevinnosti. Pak se do toho zamíchala puberta, první erekce a holky a život začal být vážný. Chodili jsme s Jardou do tanečních. Tam mi slíbil, že mi rozbije hubu, když některé z vyvolených jenom něco špitnu o jeho husitské éře. A já jsem skutečně žádné nevyprávěl, jak Jarda se hrdině vrhl do hnoje pro bojovou zástavu. To říkám až teď vám!