Každodenní zkušenost není stereotyp
Kultivovaný nesouhlas s výsledky hlasování o ceně Magnesia Litera vyjádřila ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová (LN 10. 4.). Cenou totiž byla poctěna kniha Kateřiny Šedé Brnox, která popisuje situaci ve známé brněnské lokalitě obývané převážně Romy. Horváthová tvrdí, že „Romové se většinově bouří proti propagaci stereotypů“ a přiznává „jediný zjevný pozitivní náboj knihy – vyburcovala potřebnou debatu na téma společného soužití“.
Jsem k tomuto přání velmi skeptický. Pokouším se o tuto „debatu“ třicet let, ale situace je stále horší. Uvedu příklad: v pořadu Politické spektrum (ČT24 16. 3.) hovoří komunální politik o tom, že na obsazení pracovního místa veřejných prací se přihlásilo třicet zájemců (z toho 28 Romů). Všichni ale přišli jen pro razítko potřebné k čerpání sociálních dávek a ohledně práce prý sdělovali, že pracovat nemohou, protože jsou alergičtí na trávu a bolí je záda. Na to se další účastnice debaty, členka liberální politické strany, ohradila, že obdobné skutečnosti by komunální politici a televize vůbec neměli sdělovat, neboť to jen vzbuzuje negativní reakce.
Pozor, i fakta „diskriminují“
Obávám se, že to je zcela typické. Raději neříkejme fakta, abychom nevzbuzovali negativní reakce a negativní stereotypy a hlavně – nediskriminovali! Má-li dnes politik hovořit o problematice Romů, zpravidla řekne, že „jde o běh na dlouhou trať“. Ale to říkáme již pětadvacet let. Stovky institucí pilně čerpají peníze z různých rozpočtů a vykazují činnost, ale výsledky jsou chatrné. A každý, kdo sdělí nějakou obecnou „komunální“ zkušenost, je označen za rasistu, xenofoba, anticiganistu a kdoví za co ještě: v módě je označení „nahnědlý“, nebo rovnou fašista. Mám s tím osobní zkušenosti.
To má i praktické důsledky. Jakkoliv je správné, do mnoha usnesení vložené úsilí vlád o integraci Romů, snaha o politickou korektnost znemožňuje pravdivý popis skutečného problému. A vlastní zkušenost brání velké části občanů praktické kroky vlády pochopit a sledovat je s nadějí na úspěch.
S tímto problémem si prostě nevíme rady. Máme sledovat „romské školáky“, ale např. Ivan Langr, náměstek libereckého primátora, nedávno přirovnal vládní metodiku tohoto sledování k „počínání založenému na praktikách nacistické pseudovědy“. Máme-li skutečně (a zcela správně) pomoci chudým Romům nebo romským dětem, kterým se nedostalo výhod inspirativního předškolního rodinného života, musíme vědět, kolik jich je a kde jsou. Politická korektnost, úvahy o nacistické pseudovědě či strach ze šíření stereotypů nám nejen nepomohou, ale dokonce vylučují poznání problému.
Řešme příčiny zkušeností
Vyslovím-li zkušenost mnoha lidí, že Vietnamci jsou pracovití (ať již si pod tím představíme cokoliv), neznamená to, že by mezi nimi nebyli lenoši nebo že by nikdo jiný než oni pracovitý nebyl. To chápe každý. Řeknu-li, že Romové nechtějí pracovat a vybydlují byty, neznamená to, že se tak chovají všichni nebo že tak činí pouze Romové. Sděluji jen obecnou zkušenost. Ale to již mnohými chápáno není: dopouštím se tak, podle některých, diskriminace a šíření negativních stereotypů.
Bez zkušeností však žijí a jednají jen děti. S tím sotva co naděláme. Místo toho, aby nás znepokojovalo, kde se ta nebo ona obecně sdílená zkušenost bere, namísto toho, abychom se ji pokoušeli kultivovat, znepokojuje nás, že ji lidé sdílejí. Ale tím jen rozsah celospolečenského nedorozumění, propast mezi elitami a neelitami i mezi politiky a voliči jen dále prohlubujeme.
Bez řešení příčin takových zkušeností nemůžeme být překvapováni důsledky. Jana Horváthová se bojí, „kdo z politiků se těch uličních sběrů (míní postřehy v knize Brnox) první chytí jako laciné zbraně do volebního klání“. Tuto obavu můžeme vyloučit tím, že se o problému budeme bavit, aniž bychom předem mluvili o „propagaci stereotypů“.
Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv
LN, 18.4.2017