KNIHA: Mauricius jako investice

Host: „Ty sbíráš známky?“ Holčička: „Ano, sbírám.“
Host: „A kolik jich máš?“ Holčička: „Zatím žádnou.“

Poštovní známka je dnes možná nejbezpečnější movitá cennost mezinárodní hodnoty, do které můžete takříkajíc „ulejt prachy“. Ale samo sebou jen tehdy, když máte kapitál, a za druhé tehdy, když potom mrňavý papírek omylem nespálíte či nepolijete tureckou kávou. (Maně si taky vybavuji jednu scénu z komedie Jáchyme, hoď ho do stroje.)

Zrovna nedávno v Česku kdosi takto opět investoval, i připomeňme ony dvě známky (červenou a modrou). Seriózně lze přitom čerpat třeba z dosti nové knihy historičky Helen Morganové Modrý mauricius, kterou sice zdobí bombastický podtitul Honba za nejcennějšími známkami světa, nicméně klid, klid, klid. Autorka se na 296 stránkách rovněž klidně věnuje jen a pouze historií pouhých dvaceti šesti (nebo snad dvaceti sedmi) známých známek označovaných buď červený mauricius (s původní nominální hodnotou jedné pence) či modrý mauricius (s nominální hodnotou dvou pencí).

Jak je známo, v září 1847 byl na dnes díky tomu slavném ostrově v Indickém oceánu, který se jmenuje po princi Mořici Oranžském, vytištěn jeden tisíc červených (chcete-li přesnost, tak oranžových) a modrých (to bez upřesnění) papírků. Modrých byla přesně polovina.

Aktuální hodnota tohoto materiálu se časem podstatně změnila a vyplývá z toho, že se známek dochovalo jen něco přes dvacet, přičemž není v některých případech stoprocentně jisté, zda nejde o padělky. O problému padělání však pojednává teprve závěrečná kapitola zmíněné knížky a majitelé dotyčných známek pochopitelně tu možnost odsouvají. Jak jen mohou! I vy byste se tak chovali. Nebo snad ne?

Opravdu modrých mauriciů každopádně dnes existuje jedenáct (nebo dvanáct), přičemž nejstarší známka světa to samozřejmě není. Nejstarší byla vydána v Anglii už roku 1840 a dochovalo se daleko víc kusů. Takže nemají až takovou hodnotu.

Ovšem mauriciové ano. Většina se dochovala díky poště doručené do francouzského přístavu Bordeaux obchodníku Adolphu Bouchardovi, který byl i majitelem lodí. Žil v čísle 26 na Pavé des Quinconces, která směřuje k molu. Umřel šťastně. Ale umřel, aniž tušil cokoli o budoucnosti. Velmi by se divil, kdyby ji znal.

Vdova po něm našla totiž roku 1864 dopis, na kterém je nalepen jak modrý, tak červený mauricius, a téhož roku obálku vyměnila za dvě takzvaná montevidejská slunce. Také známky. Rok nato objevila na jiné obálce mauricia modrého, na kterém nebylo razítko. Je dnes v muzeu na Mauriciu, které je postaveno pouze kvůli němu plus kvůli mauriciu červenému, který paní Bouchardová našla roku 1869.

Možná už dřív ale narazila na dalšího mauricia modrého, jenž dnes náleží Holandskému muzeu telekomunikací, a na červeného, jehož střeží dnes muzeum v Berlíně, kde je ještě s dalším modrým. Toho prý roku 1902 vyštrachal jistý francouzský školák.

Abychom ale zůstali u vdovy. Našla i dalšího mauricia červeného a ten se dnes vyskytuje v neznámých rukou, ačkoli podle všeho v Německu. Není-li to ovšem ten „náš“.

Paní Bouchardová z Bordeaux byla jednou z prvních sběratelek známek na světě. Vykutala díky tomu doma i dalšího modrého mauricia, kterého od roku 1927 vlastní švédské poštovní muzeum ve Stockholmu, a další dva její objevy z roku 1865 (a opět se jedná o červenou i modrou známku) doputovaly roku 1992 opět do Německa.

Následující modrý mauricius našla možná už roku 1869 (ale spíš dřív) a náležel mezi roky 1872-1893 Arthuru Rothschildovi. Chápu, že tyto začátky působí stereotypně, ale to je právě ten strašlivý paradox, a další známka, kterou paní Bouchardová poprvé spatřila rovněž roku 1865, je od roku 1973 v Britské knihovně.

Už roku 1864 ovšem dáma narazila taky na mauricia červeného, kterého pak roku 1952 vydobyl na jedné dražbě úplně neznámý filatelista z Bavorska. Ale opusťme už šťastně nešťastnou pí Bouchardovou, která na těchto známkách rozhodně nezbohatla.

Extáze přišla později. Roku 1868 našel jistý Noriel přímo na Mauriciu a ve starém papíru dalšího červeného mauricia, který se dnes rovněž nachází v onom švédském muzeu, a jiného modrého mauricia koupil roku 1887 pan Henri Adam od pana Cauntena, jenž normálně obdržel jím ofrankovaný dopis už roku 1847 v Port Louis na Mauriciu.

Henri Adam měl ovšem v držení už mauricia červeného, kterého kdysi dostal na obálce v poště jeho tatínek (1847). Už roku 1897 koupil pak jistý Charles Howard na indické tržnici tzv. skládaný dopis (obálku, která je popsaná zevnitř) hned se dvěma červenými mauricii! Toto psaníčko původně obdržel v Bombaji jistý „Jerrom“ už roku 1850 a roku 1996 ho koupil irský obchodník Guide Craveri. Ještě jednou se ale vraťme.

Roku 1898 našla přímo na Mauriciu paní Duvivierová dosti malou žlutohnědou obálku adresovanou kdysi jejímu zesnulému muži, advokátovi. Věřte nebo ne, ale i na ní byl červený mauricius a na razítku rok 1847. Prodala jej za šest set liber. Od roku 1904 je díky hraběti Kintore v britské královské sbírce.

Avšak pokračujme. Další skládaný dopis s modrým i červeným mauriciem našel údajně roku 1902 už zmíněný francouzský školák a psaní původně přišlo roku 1847 firmě Ducau a Lurgie v Bordeaux. Roku 1903 ho za 1800 liber spekulativně odkoupil obchodník Théophile Lemaire a se ziskem pouhých dvou set liber jej prodal do sbírky, kterou pak patrně roku 1921 koupil Alfred Lichtenstein. Lichtenstein „celistvost“ rok nato prodal sběrateli Arhuru Hindovi, a když tento muž roku 1933 zemřel, jeho sbírka putovala do dražby, v níž roku 1934 mauricia koupil za pět tisíc liber sběratel Maurice Burrus. Pak zase uplynulo třicet let a Burrus uspořádal sám dražbu (1963), kde neznámá osoba vydala za onen dopis už 28 tisíc liber.

A dál? Roku 1972 ho zakoupil Japonec Kanai už za 120 milionů jenů a roku 1988 jej další neznámý kupec získal skoro za čtyři miliony dolarů. Roku 1993 pak poskytl anonym za tutéž známku takřka šest milionů švýcarských franků. Vraťme se ale ještě ke školákovi a dodejme, že roku 1902 prý objevil ještě jeden „skládaný dopis“, a to s jedním modrým mauriciem. Tento dopis dnes je v muzeu v Berlíně. Je skutečně pozoruhodné, kolik těchto známek skončilo v Německu.

A nebojte se, už budu končit. Neboť modrého mauricia získal roku 1864 ve Skotsku i James Bonar a budoucí britský král Jiří V. jej roku 1904 vydobyl v dražbě pro královskou sbírku. Pustil tenkrát dost. 1450 liber.

Co víc? - Někdy se uvádí, že je modrých mauriciů vlastně už jen jedenáct. Proč?

Známka údajně objevená roku 1917 v jedné krabici už zmíněným obchodníkem (a doufejme, že ne podvodníkem) Lemairem byla totiž už roku 1918 údajně prodána dalšímu dodnes neznámému sběrateli a slehla se po ní zem.

Diskutabilní je i další červený mauricius nalezený teprve roku 1946 ve Folkenstone. Jde o padělek? Roku 1977 byl tak či onak vydražen za 330 tisíc marek. Ale dost už mamonu. Helen Morganová přece připomíná i četná literární díla mauriciem inspirovaná, nebo jej zmiňující.

Poprvé se tak stalo v románu F. M. Whitea Luciferovo roucho (1896).

Téhož roku byla v Anglii otištěna báseň C. E. Johnstona Balada o sběratelském nebi vč. těchto slov: „Předmět mé honby, dvoupencový mauricius modrý, konečně je v objetí mém. Filatelistovo trumfové eso! Perla ceny nezměrné!“

Ve vánočním čísle filatelistického časopisu Stamp Collecting byla pak roku 1919 uveřejněna povídka Ukradený mauricius od Jihoafričana Leona de Raye. Adaptovala ovšem jen záznam zcela reálného putování za jistou známkou, které ve Stamp Collector ́s Magazine uveřejnil už roku 1864 jistý Jabez Jones. Další text o přímo „mesmerickém“ podvodu s ostrovní známkou napsal Walter Nathan pro seriál vzpomínek ve Stamp Collector ́s Fortnightly a roku 1921 uveřejnil Lloydům magazín i povídku A. M. Burgera Hra o neznámou sázku, jejíž autor líčí obálku, na které jsou hned dvě červené a dvě modré známky dotyčného druhu. To je ovšem víc než nepravděpodobné, a taky že redakce autora dodatečně vyplísnila.

Pokračujme už jen chvilku. Roku 1922 vydal časopis Scout povídku Johna Margerisona Červený mauricius a cena známky zde uvedená patnáct tisíc liber byla tehdy ještě desetinásobkem budoucí reality.

Z roku 1922 pak pochází Dvoupencové blues neboli Píseň o modrém mauriciu od P. R. Chalmerse: „Jaká to modř! Nádherná královnina hlava! Och, každý po nich musí dychtit...“ zpívalo se a dodejme, že vzhled hlavy na známce bývá považován spíš za urážku královny Viktorie a že v tomto blues dopis se známkou spálila jedna rozzlobená teta.

Roku 1923 vyšla další taková povídka: Červený mauricius. Bylo to v magazínu Detective Tales v USA, ale přeskočme pár let a z roku 1952 už pochází dokonce román Franka Richardse Billy Bunter a modrý mauricius. Z roku 1954 pak thriller Vernona Warrena The Blue Mauritius. Roku 1977 napsal dokonce i známý spisovatel Howard Fast román Případ oranžové jednopencovky a už roku 1937 se v německém filmu Muž, který byl Sherlockem Holmesem pátrá hned po čtyřech odcizených mauricijských známkách. Už tehdy přitom výraz „die Blaue Mauritius“ všeobecně označoval něco velice vzácného a fráze se přinejmenším v němčině používá dodnes.

A my?

Mezi 2. a 16. zářím 1939 uveřejnil Jaroslav Foglar hned tři díly známého komiksu Rychlé šípy a jsou také věnovány „modrému Mauritiu“, přičemž obálku s ním omylem spálil Maxmilián Dráp, figura to bezpochyby inspirovaná osudem pražského sběratele Martina Packy.

Dle novodobé městské legendy Packa dlouho a pečlivě skrýval, že vlastní modrého mauricia, ke kterému snad přišel dědictvím po jednom cestovateli. Žil v domku u Židovských pecí, ale koncem třicátých let vypukl v kolonii známý požár a popelem lehlo hned několik stavení. A Peckova sbírka. Zdrcený muž podlehl infarktu. Maxmilián Dráp ovšem dle Foglara zemřel už 8. září 1901 či krátce nato, přičemž nápad s kostrou nad pergamenem je okoukán buďto z Doylovy povídky Zapečetěný pokoj či prostě ze závěru románu Vernova epigona André Laurieho Dědic Robinsonův. To si ostatně můžete v obou případech ověřit a Foglarovi to nezazlívám; vše si prostě nevymyslíte.

Ale dosti legend. Roku 1939 vyšla v Berlíně kniha Modrý Mauritius, nicméně autorka naší stejnojmenné knihy se frapantně mýlí, že jde o první román, který se touto známkou zabýval. Právě v Čechách se totiž už dřív vynořila kniha Modrý Mauritius vydaná nakladatelstvím Toužimský a Moravec (1937), ilustrovaná dokonce Jiřím Trnkou a vymyšlená plzeňským autorem Josefem Kuchynkou.

Zbývá jen tipovat, které z výše zmíněných mauriciů zrovna teď leží v některém českém trezoru. A některé z nich to jsou. Stoprocentně. Jiné pravé totiž zcela jistě neexistují.

Helena Morganová: Modrý mauricius. Přeložil Vladimír Fuksa. BB/art. Praha 2013. 296 stran. ISBN 978-80-7461-439-2