VZPOMÍNKA: O hrdinovi mého mládí
Při klukovských hokejových „mačích“ jsem vysokým, ještě neodmutovaným hlasem pronikavě volával: „Já jsem Jaroslav Holík s medvědí silou v pažích a fantastickou technikou hole!“ – kterážto slova obdivu jsem slýchal od rozhlasových a televizních komentátorů. Neboť On slynul přízvisky „Starej“ a „Šéf“. (Rozuměj starší bratr výkonnostně rovněž tak skvělého Holíka Jiřího, rekordmana s počtem 319 startů za hokejové Československo.) On totiž byl na ledě za každé situace vůdčí osobností, on byl středobodem dění. A myslím, že takovým zůstal vždycky: srdnatý a nezdolný Jaroslav Holík.
I další zasutá prostá vzpomínka se vynořuje coby sklíčko do mozaiky. Psal se rok
Cirka o rok později podotkl pan redaktor Alois Svoboda v okresních novinách Cesta vysočiny: „Josefu Augustovi se začíná dařit holíkovská klička.“ Z té kratičké věty je dobře vidět, kdo ze zmíněných dvou sportovců byl učitel a kdo byl žák. (Jaroslav Holík narozen 1942, Josef Augusta narozen 1946.) Věkový rozdíl čtyř roků, zejména na prahu kariéry dospělých, jistě nebyl zanedbatelný.
My, kluci šedesátých let, jsme si znovu a znovu vysnívali a barvitě představovali vizi neuskutečnitelnou: Vespolek jsme družně rokovali, jaké by to bylo (nádherné), kdyby se do dresu havlíčkobrodské (tehdejší) Jiskry, v onom údobí zoufale zápolící o záchranu v druhé hokejové lize, neprodleně navrátila (v zenitu své sportovní výkonnosti) trojice našich idolů: Jaroslav Holík, Jiří Holík a fenomenální ofenzívní obránce Jan Suchý, asi nejlepší na světě.
Je zapotřebí se rozpomenout, že všichni tři postupně začínali reprezentovat právě v dobách, kdy výkonnost sovětské „sborné“ hraničila s neporazitelností. Jaroslavův celkový vklad československému výběru a jeho osobnostní pozici v něm si dovolím ilustrovat konkrétním příkladem: Tak na památném mistrovství světa 1969 ve Stockholmu v utkání s USA (16. březen, výsledek 8:3) dvě branky vsítil plus na další dvě přihrál; a hned poté v zápase s Finskem (18. březen, výsledek 7:4) samojediný svým spoluhráčům naservíroval přihrávky dokonce na gólů pět!
Úměrně své úctě k němu jsem v průběhu let několikrát hodně „smutnil“ a pociťoval rozhořčení, když na vrcholový turnaj (tedy na mistrovství světa nebo zimní olympijské hry) paradoxně nebyl do týmu vůbec nominován. Nevěděl jsem proč, přičemž alternativní informační zdroje téměř neexistovaly. Hlavní příčinou povětšinou asi bylo, že on v rámci své verbální přímočarosti projevoval pro stávající politický režim nadšení věru nulové, ač při tom všem byl neformálně leaderem armádního ligového celku. Napadalo mě, jak nesnadno se s Jaroslavovou vynucenou herní absencí asi smiřuje Jiří, který se podobným těžkostem diplomaticky dokázal zcela vyhnout a naši zemi reprezentoval nepřetržitě a slavně cirka čtrnáct sezón. Smýšlením antikomunisticky vyhraněného Jaroslava se v pokročilé fázi jeho kariéry prý přece jen zastal tehdejší premiér Lubomír Štrougal, jenž si špičkových sportovních dovedností a výkonů adekvátně cenil.
Před nějakým časem mi přinesla pocity dojetí i štěstí na internetu uveřejněná společná fotografie výše zmiňovaných hokejových velikánů, po čtyřiceti a více letech: Kterak svorně křtí knihu o „Souškovi“ – a opět tedy spolu; řečeno ústy literátů, „Souška“ a „Bráchové“. Byli a jsou pýchou mého rodiště. Byli opravdovými sportovními hvězdami, třebaže v jejich aktivní éře se myslím to slůvko obecně nepoužívalo zdaleka tak často jako ve století jedenadvacátém.
Jakýmsi vedlejším produktem mého retrospektivního přemítání je pak pokorné poznání, že coby introvert dokáži dlouhá desetiletí pro někoho doslova horovat, aniž bych se sám odhodlal vyhledat příležitost k autentickému osobnímu rozhovoru s ním. Na tom ale myslím není nic příliš divného.
Je dobře známo, že nevelké, ale rušné a čiperné okresní město Havlíčkův Brod mělo v „nároďáku“ posléze několik dalších svých odchovanců, včetně Josefa Augusty, který se po ukončení své aktivní kariéry tak kvalitně vyškolil a uplatnil v trenérské branži. Avšak to prvotní prosazení brodského hokeje do špičkových pozic v jihlavské Dukle a dokonce do páteře celostátní reprezentace probojovali a uskutečnili (v historické návaznosti na vynikajícího hráčského protagonistu Václava Chytráčka, nedávno žel rovněž zesnulého) naši tři mušketýři: Jaroslav a Jiří Holíkové a Jan Suchý. Po nich nastupující mladší brodští nadějní adepti to pak, tuším, mohli mít v Dukle Jihlava i v národním mužstvu přece jen o kousíček snazší; natolik příkladný a obrovský byl kredit triumvirátu JH st. + JH ml. + JS. (Leč posléze jako by se už nic nedělo k dobrému; vždyť i pan Josef Augusta, celá léta vyhlížející mladistvě, nám teď odešel do hokejového nebe.)
V září 2010 jsem panu Jaroslavu Holíkovi prostřednictvím otištění ve vstřícných novinách „Havlíčkobrodský deník“ adresoval tento uctivý vzkaz: „ ... Mé maličkosti a stejně tak mnoha mým kamarádům, přátelům a známým jste coby aktivní hráč, jakožto mnohonásobný mistr republiky a československý reprezentant, dlouhá léta přinášel Vaším hokejovým umem potěšení, radost a požitek. Titul světových šampiónů, který jste s Vašimi spoluhráči dosáhl pro naši zemi v roce 1972 po desetiletích, je nezapomenutelný. Později i Vaše působení v pozici hlavního trenéra juniorské reprezentace bylo opakovaně vítězné. Každý, kdo opravdu pozorně sleduje Vaše častá masmediální vystoupení, pozná, že dodnes jste na slovo vzatým znalcem českého a světového ledního hokeje. ...“
V návaznosti na tyto řádky a zásluhou mého gymnaziálního spolužáka pana Petra Matějky z Lipnice i Světlé nad Sázavou se mi pak jedinkrát v životě poštěstilo s panem Jaroslavem Holíkem po telefonu mluvit. Naprosto bez přípravy. Rozhovor byl pro mne velikánským zážitkem. Měl jsem trému, ale on se mnou rozmlouval detailně, vlídně a moudře.
V průběhu dalších několika let mi častokrát vytanulo na mysli - vždyť já potom někdy pana Jaroslava Holíka vyhledám, spíš až sám budu v důchodě, přihlásím se mu třeba v hale brodského zimního stadiónu. Tam se totiž jakožto čestný prezident klubu HC Rebel Havlíčkův Brod objevoval s časovým odstupem i po prodělané operaci, a to v doprovodu svého starostlivého zetě pana Františka Musila.
I v tak nelehké životní situaci se dokázal nadchnout pro cestu do kanadského Vancouveru a úspěšně ji zvládnout. Radoval jsem se při brouzdání po internetu z jeho zdařilých momentek. Kterak se na traktůrku stará o překrásnou zahradu. Jak přebírá Hlavní cenu za celoživotní postoj 2012 Českého klubu fair play. A tak podobně. Ostatně v médiích se opět a opět zajímavě vyslovoval k veškerému sportovnímu dění; z pozice zaníceného diskutéra, žurnalisty hojně vyhledávaného. Takže na dálku se mi na pozadí každodenního shonu zdálo, že času stále ještě zbývá habaděj. V tom jsem se hrozně mýlil. A kvůli své pasivitě mám teď černé svědomí.
Dne 17.4.2015 jsem si bolestně uvědomil, že – věřte nevěřte – po celých oněch padesát let jsme s přáteli o té výjimečné trojici hokejistů příležitostně rozprávěli. A jsem přesvědčen, že příbuzné, sobě navzájem blízké pocity mají fanoušci z celé České republiky. My z Vysočiny však trojnásob silné.
V pátek čtyřiadvacátého dubna 2015, v poledním čase, se v obřadní síni jihlavského krematoria rodina i veřejnost s panem Jaroslavem Holíkem rozloučily. Pro mne a pro mé vzpomínání je nenahraditelný. Vlastně vždycky jsem podvědomě toužil být ve svém životě taky takovým Šéfem jako on – ale nejspíš jsem k tomu neměl povahové předpoklady.
V klidné části města Jihlavy snadno naleznete ulici Holíkovu. Dál nese zástavu a věhlas bratří Holíků odedávna usměvavý pan Jiří – už takřka dva roky žel za oba sám.
K životní pouti jeho jediného sourozence se my všichni obdivovatelé navracíme a vracet budeme v televizních i internetových videozáznamech. Například v pořadech Třináctá komnata Jaroslava Holíka, Krásný ztráty (v baru u Michala Prokopa), Třináct životů Dukly, ČSSR – SSSR 1969, Na slovíčko... s držiteli ocenění klubu fair play, Sláva vítězům: Jaroslav a Jiří Holíkové, Milujeme hokej. A ještě podrobněji v knížkách: Bráchové – vyprávění o čs. reprezentantech bratřích Holíkových, Dukla mezi mantinely, Almanach havlíčkobrodského ledního hokeje, Souška – životní a sportovní příběh hokejisty Jana Suchého, Dynastie Holíků. Od 2. května 2015 pak též ve zbrusu nové monografii editora sportovního zpravodajství České televize pana Davida Lukšů Žít jako Holík – životní a hokejové zápasy Jaroslava Holíka.