Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 407

14.3.2017

Začal jsem skenovat své negativy, které jsem exponoval v polovině sedmdesátých let. Fotografoval jsem staré Košíře a Smíchov, než se do domů opřely bagry a buldozery. V sedmdesátých létech dostala strana a vláda jeden z mnoha geniálních nápadů: zbourat staré domy na Plzeňské ulici a místo nich vystavět krásné nové domy pro nové uvědomělé občany. První část úkolu splnili beze zbytku, na druhou část jim nezbyly peníze, a tak místo nových a krásných domů zůstalo místo pro plevel a rozličný šmorajz. Noví a uvědomělí lidé se kdesi opálili a zbylé domy dokázali celkem úspěšně vybydlet.

Dům U zlatého anděla

U Anděla zbourali všemi milovanou Smaženku, tedy celý blok domů od rohu Plzeňské a Nádražní ulice. Kromě Smaženky tam byla Kniha, kde prodávala krásná ségra Honzy Bílka a vrzaly tam parkety. Tato černovlasá krasavice nejen vynikala krásou, ale hlavně mi schovávala úzkoprofilové knížky jako třeba Nebeští jezdci od Filipa Jánského. Dodnes miluji vůni knihkupectví, ale vrzající parkety už teď nikde nemají a co je dnes s onou krasavicí, ví Bůh. Na rohu této křižovatky byla pekárna, která měla výrobnu, tedy pekárnu ve dvoře.

Dům U zlatého anděla

V osmdesátých létech celý tento blok zbourali s tím, že zde bude stanice metra Moskevská. Nad stanicí se měl klenout nový obchodní dům Prior. Pamatuji si, jak v televizi před jakýmsi výročím plácal jakýsi soudruh, že obchodní dům bude ztopořen k tomuto výročí. Na to, že je to již za půl roku a že nemají kopnuto do země, tento budovatel smělých zítřků prohlásil, že mládežnická racionalizační brigáda používá nové technologie ze Sovětského svazu. Ostatně i na stanici metra se podíleli sovětští soudruzi designem a výzdobou. Skončilo to jako většina smělých projektů socialismu: bylo postaveno pouze přízemí onoho betonového monstra a tam byla obyčejná samoobsluha. Po roce 1990 se tato již opuštěná sámoška stala ubytovnou bezdomovců. Stanice metra se přejmenovala na Anděl, ale naštěstí nikdo snaživý nezničil artefakty ruských chudožniků. Nakonec zbourali i ono torzo a na jeho místě stojí zajímavý skleněný palác s kulatým rohem.

Dnes tady stojí odporná modrá pošta

Na Plzeňské byla stanice Demartinka. Tam proti stejnojmenné viniční usedlosti stála řada domů, kde na rohu měli lékárnu Hlavatých, vedle byla fízlárna, za ní Tabák, Ryby-drůbež, pak očouzená díra do baráku, hospůdka desáté cenové skupiny s honosným názvem Hostinec pod Klamovkou... Tohle všechno padlo za oběť příšernému modrému monstru, hlavní poště Praha 5 a celnici. Tuto barabiznu prý koupila Česká pojišťovna nebo kdo a má to jít také k zemi. No, žádná škoda by nevznikla. Ale Demartinku již nikdo znovu nepostaví! Místo ní tam stojí hnusný panelák.

Tady měly vyrůst krásné nové domy
Cukrárna U Zvolánků a optika, kde mi dělali brýle od šesti let

Krásné domy komunisti nikdy nepostavili. Teprve po roce 2000 se začaly tady stavět nové domy. Nejsou ohavné, ale atmosféra starých Košíř je ta tam.

Mlynářka

Moji rodiče se domnívali, že budu geniálním pianistou, a učitelé v lidušce je o tom ujišťovali (spolu se zaplaceným školným). Měli jsme půlroční přehrávky na Mlynářce. To byla romantická restaurace s divadelním sálem na Plzeňské. Tu z neznámých důvodů také poslali k zemi a dodnes tam nic nestojí. Je to za křižovatkou Plzeňská- Holečkova. Místo aby se tento sál uchoval včetně piána, na které jsem hrál (jako mají v Polsku v každém městě piáno, na které hrál Chopin), tak ho klidně zbourali! U vchodu by byla deska: Tady koncertoval (chtěl jsem napsat hrál) mistr Honoušek Čech. Dost možná, že ta cedule tam byla, spíš určitě tam byla, ale zmizela i s Mlynářkou. Dvořákův dům v New Yorku a Honouškova Mlynářka v Košířích! Někdejší starosta města Košíře Hlaváček se musí v hrobě obracet! Barbaři! Stejně tak zbourali developeři, čili současníci, i rohovou hospodu Plzeňská-Jinonická. Nedlouho před zbouráním dostala novou střechu. Chtěl jsem tam křtít svou nejmilejší knížku „Vzpomínky z druhého kopce“. Tam by to bylo stylové - zahulená a smradlavá hospoda. Byl tam i sál, ale silně neochotný personál mě donutil křtít knihu v restauraci Klamovka. Dnes už bych ji tam nepokřtil, stojí tam dům s pečovatelskou službou.

Zbytek hospody Na Zámyšli, tady už křest nebude

Koukám na ty černobílé obrázky. Domy jsou špinavé a zašlé s opadanou omítkou, ale byl to kus mého života. Takové dorty, jaké dělala paní Zvolánková, už nikdy mít nebudu!

Omlouvám se panu historikovi architektury Lukešovi, že jsem trochu zabrousil do jeho oboru.



zpět na článek