Už jsme zase ženy. Zaplať Pán Bůh
Ve středu 8. března jsem si všimla, že je na ulicích poměrně hodně mužů s kyticemi, evidentně určenými pro jim blízké ženy. Potěšilo mě to a zahřálo u srdce. I já jsem dostala kytici tulipánů a to mě potěšilo a zahřálo u srdce ještě více.
Už více než čtvrt století (Bože, jak ten čas letí) ráda přijímám květiny na Mezinárodní den žen. V den, který jsem před listopadem 1989 z duše nenáviděla a odmítala se zúčastňovat všeobecného veselí. Byl to den, kdy se v rádiu od rána střídala přání různých papalášů s písničkami věnovanými „našim milým ženám“, kdy odboráři roznášeli soudružkám na pracovištích rudé karafiáty a „drobné dárky“ typu utěrek na nádobí, nedostatkových froté ručníků nebo misek na kompot. Také svazáci a komunisti si v tento den vzpomněli, že by měli soudružkám srdečně popřát a vedení závodů a dalších institucí pro soudružky uspořádalo veselici s obloženými chlebíčky a hudbou, které se povinně museli zúčastnit manželé tátové od rodin, zatímco jejich protějšky vyzvedávali děti ze školek a dělali s dětmi úkoly.
Byl to den, který se nesl v duchu plamenných vyznání a veselých písní, ale také v duchu rodinných hádek a konfliktů. Málokterá manželka totiž dokázala velkoryse přejít návrat svého ovíněného manžela z podnikové oslavy a láskyplně mu vyprat košili umazanou několika odstíny rtěnek, způsobené jistě družným a upřímným soudružským objímáním.
Jsem ráda, že svátek, který si komunisti tak drze osvojili, se zase vrací tam, kam patří. Jsem ráda, že už nejsme soudružky a jsme zase ženy. Jsem ráda, že nám muži, kteří přijdou domů střízliví a včas, dobrovolně a jak se mi na ulicích zdálo i rádi, vyznávají květinou lásku a úctu. A proto nyní ochotně a ráda přijímám blahopřání k svátku všech žen, k svátku dni očištěného od komunistického marastu. A pevně věřím a doufám, že takový už zůstane.