Na veletrhu Mobile World Congress v Barceloně se zasloužila firma Nokia o poprask. Jako novinku předvedla model 3310 ze září roku 2000. Vyráběl se a prodával do roku 2004 a mnozí na něj vzpomínají jako na nejlepší mobil, jaký kdy měli. Například já. Teď je na scéně znovu. Má ovšem displej barevný a taky trochu větší.
Měl jsem ho mnoho let. Na zem spadl bezpočtukrát, bez úhony. V Keni mi vypadl z balónu. Od kamaráda jsem zavolal na svoje číslo, na druhé straně se někdo ozval ve svahilštině. Dopadlo to dobře, výkupné bylo jen deset dolarů a to tenkrát bylo sto šedesát korun za krásných časů předintervenčních. Když jsem ho pak omylem přejel při couvání autem, nevydržel. V tu dobu už nebyl na trhu a napadlo mě, že by ho snad mohli mít v Nokii.
„Máte pravdu,“ řekli mi přátelé z Nokie, „měli jsme tady tři kusy. Ale všechny nám je zabavil náš pan generální.“
Takže je tu znovu. Je to retro, tedy náleží do typu výrobků připomínajících staré zlaté časy. Doma máme retro mašinu na kafe, Elektra ART-SiCo Micro Casa. Umí s tím jen moje žena, já si dělám turka. Podívám se ale rád, našel bych i další paralely. O víkendu jsem se byl podívat v Průmyslovém paláci v Holešovicích na motocykly, každý rok tam chodím. Největší mazec byl kolem retro strojů. No a v mém oboru, tedy ve fotografické technice, retro táhne už dlouhá léta. Skvělé retro v modelu PEN-F nabízí Olympus, Nikon má zrcadlovku Df, kdežto Fujifilm, ten vsadil na retro celý svůj výrobní program a daří se mu dobře. Foťáky jsou to plné vroubkovaných koleček a konzumenta nezajímá, že od koleček nevedou mechanické převody: všechno je to on wire, po drátech. Nevadí, hlavně že to jsou kolečka. Opravdu nechci tvrdit, že všichni lidé mají vztah k retro výrobkům. Nicméně statisticky vzato je v populaci nikoli bezvýznamný segment retrofilů. Pokud bych se měl pokoušet o nějakou psychosondu, musel bych zpytovací sosák zabořit do vlastní duše. Jistě bych našel hodně nostalgie nad uplynulým časem. Je tam i vrstva jakési jistoty stran ovládání rozmanitých mechanických strojů. Ty jsou čím dál záludnější a uživatelsky méně přívětivé. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že člověk přestává být dítětem, když ztratí schopnost nastavit kanály na televizi. Tohle dovedou jen malé děti, kterým se to vysvětlí a ony si to jsou schopné zapamatovat a poučení aplikovat. Já televizi přestal ovládat někde na úrovni modelu Lotos, ten se ladil přiloženým umělohmotným šroubováčkem, po ztrátě téhož obyčejným šraubncírem.
Retro je šidítko, je to klamný posel minulosti, jaká nikdy neexistovala, minulosti klidné, solidní, pochopitelné a zvládnutelné. Zvláštní ale je, že retro přitahuje i mladé lidi. Ty bych rád před iluzemi varoval, ale pomlčím. Mávli by nade mnou rukou. Ten je celej a úplně retro, řekli by, a to nemám zapotřebí.
LN, 6.3.2017